Rekord v běhu na podpatcích.

„Alibabo, kolik máme hodin?“

„Je přesně 18 hodin a 53 minut.“ promtně jsem odpověděl, netušíc, že už tolik pokročil čas a v mém výrazu se dalo zřejmě vyčíst něco jako, to nemáme šanci doběhnout do divadla před začátkem představení.

„Tak to je akorát. Přijdeme do hlediště stejně s dirigentem.“ pravila absolutně klidným hlasem paní Jarmila, nazula boty na vysokém podpatku a vystřelila jako raketa. To byla taková závratná rychlost, že si to nikdo nedokážete představit. Nejprve jsme absolvovali předlouhé schodiště ve starém domě v centru města, pak následovalo několik metrů překážkového běhu mezi tramvajovými ostrůvky, trochu slalomu mezi troubícími auty, náhlý vpád zadním vchodem do divadla, úprkem jsme se prodrali dvoranou, rychle proklouzli podél jeviště, kde už byli připravení účinkující (samozřejmě je paní Jarmila stihla cestou všechny pozdravit, pokopat pro štěstí), následně nás čekala cesta do hlediště (naštěstí jsme seděli v přízemí a až vzadu), dosedli jsme a hlediště se roztleskalo, neboť přicházel dirigent.

 

„No co jsem říkala,“ pravila Jarmila s úsměvem na rtu, „jdeme s dirigentem.“ a zpoza brýlí na mě mrkla. Než se v hledišti setmělo, ještě mně stihla říct několik důležitých informací, například že bude druhý den k obědu kedlubnové zelí (jo a to byla mimochodem dobrota). Nebudu vám nic nalhávat, já nebyl zvyklý na takovéto vražedné tempo, z bytu do hlediště to byly určitě minimálně dva kilometry. Když dal dirigent nástup, tak moje plíce teprve klepaly na dveře od divadla, takže předehru neslyšely a já vlastně ani nevím co se cca prvních 15 minut dělo na jevišti, protože jsem se snažil popadnout dech a zklidnit srdeční tep.

 

V onen večer byl jistě překonán světový rekord v běhu do divadla na vysokých podpatcích. A na co jsme to běželi a kdo je paní Jarmila?

 

Představení se konalo 8. února 2002, v Moravském divadle v Olomouci. Onen památný večer hráli operu W. A. Mozarta, Don Giovanni. Ač jsem prvních pár minut popadal dech a myslel, že představení nezvládnu vyčerpáním dokoukat, mohu dnes s odstupem času říct, že to byla inscenace mimořádně pěkná a v krásném obsazení. Magda Málková jako Donna Anna, Lea Vítková jako Donna Elvíra, Petr Špaček jako Don Giovanni, ale především báječný basista Pavel Stejskal jako Leporello. Byl to krásný zážitek a moje první návštěva Moravského divadla v Olomouci. Do té doby jsem vlastně regionální operní scénu nenavštívil a o to větším překvapením pro mě bylo, jaké krásné hlasy zněly z jeviště, jak dobře hrál orchestr, jaká byla skvělá režie a kostýmy a všechno. V té době byl šéfem opery a operety Mgr. Václav Málek a všechny inscenace, které jsem za jeho působení ve funkci viděl, byly na velmi vysoké úrovni. Od té doby nedám dopustit na operu v Olomouci a určitě zde ještě nějaká jejich představení nebo moje oblíbené zpěváky a hlavně zpěvačky zmíním.

A kdo je paní Jarmila? Zasvěcení již vědí.

Jarmila Cásková - Malendová (1935 - 2008)

 

 

Byla to nádherná bytost, významná osobnost Olomouce a především výborná korepetitorka olomoucké operety, dlouholetá organizátorka koncertů v Muzeu umění v Olomouci. A já si dovolím podotknout, že byla mimo jiné i báječnou hostitelkou, fantastickou kuchařkou a rekordmankou v běhu na podpatcích.

V letošním roce by se paní Jarmila dožila 80 let.

Doufám, že se na mě nebudete zlobit, když v několika příspěvcích zavzpomínám na ty nejúsměvnější zážitky při cestách za operou, které jsme společně podnikli a že jich bylo hodně.