Moje nejoblíbenější operní divadla, díl číslo 1.

V Čechách máme také svoji MET, trochu vizuálně a hodně co do kvality představení, orchestru, sboru a hlavně sólistů. Přemýšlím jak se na začátku vyhnout jménu tohoto divadla, které příští rok slaví padesátiny, protože nechci, aby to vypadalo, že píšu jenom o Janáčkovi, ale to jinak nejde, protože já opravdu rád chodím do Janáčkova divadla v Brně a tam moc dobře hrají i Janáčka a také se tam pravidelně koná Janáčkův festival a před divadlem je Janáčkova socha… Ano, je to Janáčkovo divadlo. Večer před představením když svítí hlavní vstup a trochu přimhouříte oči a domyslíte si Chagallovy obrazy, tak opravdu máte pocit, že jste před MET.

Budova Janáčkova divadla, jež stojí v Brně v Rooseveltově ulici a je obklopena parkem Koliště, byla vystavěna mezi lety 1961 a 1965. První návrhy vznikly již v letech 1907 a 1910 a situovaly divadlo na místo provizorně koupené budovy (která již kapacitně nepostačovala) na rohu Žerotínova náměstí a ulice Veveří nebo na kraj parku Lužánky.

Mezi lety 1910 a 1958 se odehrálo sedm architektonických soutěží s návrhy na budovu divadla, mezi navrhovateli byly osobnosti jako Bohuslav Fuchs, Josef Gočár, Vlastislav Hofman, Josef Chochola, Pavel Janák, Jan Kotěra, Emil Králík, Otakar Novotný, Oldřich Starý a Jan Víšek.

V první soutěži vyhrál Josef Mařík, druhý byl Alois Dryák a třetí Theodor Macharáček. Rozpory mezi diskutujícími stranami vyvrcholily další soutěží v roce 1913, která byla vyhlášena pouze pro soutěžící z roku 1910. Byla obeslána pouze dvaceti návrhy, první cena nebyla udělena. Kvůli první světové válce se nezačalo stavět, další kolo se odehrálo až v roce 1936, první cena udělena opět nebyla. Během této soutěže zveřejnil svůj mimosoutěžní návrh i Bohuslav Fuchs, jednalo se o futuristicky zhlížející dílo. V roce 1940 Družstvo vyzvalo pět vybraných projektů, v užší soutěži zvítězil Jan Víšek. Později, v roce 1958, zvítězil opravdu návrh Jana Víška.

Budova obsahuje jeviště s točnou, na něž navazují zadní a dvě boční jeviště. V budově se nachází hlediště pro 1383 diváků, které je koncipované jako stupňovitý amfiteátr s věncem lóží. V prvním suterénu pod vestibulem jsou umístěny restaurace, kavárna a klub umělců.

 

Nosná konstrukce se skládá ze železobetonového monolitického skeletu s výplňovým zdivem, hlediště a jeviště jsou zastropeny ocelovými vazníky. Na povrchy exteriérů a interiérů jsou použity materiály jako kámen, dřevo, ocel, sklo a hliník. Obložení a dlažby jsou ze žuly, černého syenitu a vápence. Dřevěná obložení jsou z jilmu a ořechu.

V porovnání se všemi ostatními operními domy českých zemí je Janáčkovo divadlo jednoznačným benjamínkem. Jeho dvaatřicet let existence se na první pohled zdá být příliš málo na velkou minulost, a přece opak je pravdou. Stačí připomenout, že zde vystupovala - a vystupuje - řada vynikajících umělců (za všechny jmenujme alespoň světově proslulého pěvce Viléma Přibyla); nebo že se v Janáčkově divadle konalo na dvacet původních - tedy světových premiér opery a baletu a nadto rovněž ke dvěma desítkám operních a baletních děl, která byla v Brně uvedena v československé (případně české) premiéře.

Otevření nové operní budovy - Janáčkova divadla (do té doby bylo skladatelovo jméno spojováno s bývalým německým - dnešním Mahenovým divadlem) v říjnu roku 1965 se stalo velkou kulturní a společenskou událostí. Budova nesla jméno největší moravské hudební osobnosti a tak i první provedeným dílem musela logicky být Mistrova opera: staly se jí Příhody lišky Bystroušky (2. října 1965) v nezapomenutelném nastudování režiséra Miloše Wasserbauera a především dirigenta Františka Jílka.

Já se velmi rád vracím do Janáčkova divadla, je pro nás diváky pohodlné, i na balkoně je dobře slyšet, sedadla jsou pohodlná a představení skvělá. Jak já říkám „Je to moje nejoblíbenější operní barabiznička v Čechách“ myslím to v dobrém, vždycky když jedu kolem šalinou tak se musím na Janáčkovo divadlo podívat a tak nějak mně zahřeje u srdce.

 

Představení k slavnostnímu otevření Janáčkova divadla v Brně.

Leoš Janáček
Příhody lišky Bystroušky

Datum premiéry: 2. říjen 1965

scéna Františka Tröstera

Datum derniéry: 2. červen 1969

Inscenační tým:





režie: Miloš Wasserbauer

asistent režie: Alena Mášová

dirigent: František Jílek

scéna: František Tröster

kostýmy: František Tröster

sbormistr: Jiří Kubica

Role a obsazení:

Revírník: Jindřich Doubek, Václav Halíř

Revírníková: Kvetoslava Belanová

Rechtor: Zdeněk Soušek

Farář: Richard Novák

Harašta: René Tuček

Pásek: Vlastimil Šíma

Pásková: Helena Burianová

Liška Bystrouška: Naďa Šormová, Anna Martvoňová

Lišák Zlatohřbítek: Vladimír Krejčík

Frantík: Hana Krejčí

Pepík: Magda Krejčí

Lapák: Libuše Lesmanová

Kohout: Táňa Denygrová

Chocholka: Milada Šafránková

Jezevec: Josef Klán

Datel: Jitka Pavlová

Sova: Marie Steinerová

Sojka: Vlasta Severová
 

Tak schválně porovnejte: