Alibaba má rád operu: Věra Soukupová (nejkrásnější alt dvacátého století)

Z. Fibich Nevěsta messinská (Donna Isabela)

Další osobnost, která patří k mým nejoblíbenějším operním osobnostem, je zpěvačka české národnosti, ovšem světového formátu a dovolím si říci, že to byl nejkrásnější, nejlepší a nejsametovější alt dvacátého století. Moje první setkání s tímto hlasem se odehrálo při poslechu nahrávky opery Antonína Dvořáka Rusalka (Neumann, Beňačková, Ochman, Novák). Již před touto nahrávkou jsem viděl Rusalku v divadle a televizi a několikrát slyšel vybrané árie na koncertech, ale nikdy jsem neslyšel tak úžasnou Ježibabu, jaká byla na nahrávce. Její hlas byl fascinující, krásná tmavá barva a bylo rozumět každému slovu, úžasné.

Věra Soukupová

12. dubna 1932 Praha

Zpěv studovala na pražské Vyšší hudebně - pedagogické škole, kterou absolvovala v roce 1955 a soukromě u Luise Kadeřábka a poté u A. Mustanové-Linkové. Stala se laureátkou několika prestižních mezinárodních pěveckých soutěžích (1958 Toulouse, 1960 absolutní vítězka pěvecké soutěže Pražského jara a v roce 1963 se účastnila soutěžního klání v Rio de Janeiru, kde získala absolutní vítězství).

V roce 1955 se stala sólistkou Armádního uměleckého souboru a v letech 1957–1960 své pěvecké umění rozvíjela v plzeňské opeře Divadla J. K. Tyla, kde se již představila v řadě významných rolích, například Ježibaba ve Dvořákově Rusalce, v titulní úloze Bizetovy Carmen, jako Kabanicha a Varvara v Janáčkově Kátě Kabanové, Amneris ve Verdiho Aidě a v mnoha dalších. Souběžně se věnovala koncertním vystoupením, na kterých zaujala především interpretací altového partu ve Verdiho Requiem.

R. Strauss Elektra (Klytaimnestra)

V roce 1960 vystoupila Věra Soukupová poprvé v opeře Národního divadla v Praze a následně zde získala angažmá. K rolím nastudovaných v Plzni přibyl například Záviš ve Smetanově Čertově stěně, Hadač v Martinů snové opeře Julietta nebo Klytaimnestra ve Straussově Elektře.

V roce 1963 dala přednost koncertnímu umění a nastoupila jako sólistka České filharmonie, kam ji přijal šéfdirigent Karel Ančerl. Do Národního divadla se však vracela jako host, v letech 1980–1992 byla opět v angažmá, a stále patřila k předním členům souboru. Zpívala Káču ve Dvořákově Čertovi a Káče, Hraběnku v Čajkovského Pikové dámě, Iokasté ve Stravinského oratoriu Oedipus Rex, Pannu Rózu ve Smetanově Tajemství, Martinka ve Smetanově Hubičce, Radmila Smetanova Libuše, excelovala jako Isabella ve Fibichově Nevěstě messinské, Amneris ve Verdiho Aidě a Eboli ve Verdiho Donu Carlosovi (myslím, že když paní Soukupová zpívala árii princezny Eboli „O don fatale“ tak v divadle nikdo nedýchal a po dozpívání museli diváci potleskem bořit divadlo. Paní Soukupová by byla největší hvězda MET, kam se na ní hrabe Dolora Zajick).

G. Verdi Don Carlos (Eboli)

Umění Věry Soukupové je zachyceno na mnoha nahrávkách, které vytvořila pro Supraphon (například Panna Róza v Tajemství, Ježibaba v Rusalce, výběr z Carmen), ale i pro Deutsche Grammophon (Erda v legendární nahrávce Wagnerova Prstenu Nibelungova pod taktovkou Karla Böhma).

Významný díl její úspěšné pěvecké kariéry patří zahraničním hostování (například Bayreuth, Státní opera v Hamburku, festival v Salcburku a mnoho vystoupení v Německu, Francii, Itálii, Švédsku, Španělsku, Japonsku ad.)

Věra Soukupová disponovala měkkým lahodným altem krásné barvy a její pěvecký projev se vyznačoval širokým rejstříkem výrazových možností.

I. Stravinskij Oedipus Rex

Přátelé já jsem samozřejmě pátral dál a zjistil jsem velmi zajímavé informace. Například v roce 1949 se Věra Soukupová hlásila na Pražskou konzervatoř, ale nebyla přijata. A tak i nadále navštěvovala soukromé hodiny u svého pana profesora Kadeřábka. Po dokončení pedagogické školy získala první angažmá v již zmiňovaném AUSu, ale pěvkyně se chystala získat angažmá v divadle a právě pan profesor Kadeřábek ji upozornil na nutnost herecké průpravy – pro případné angažmá bylo nutné mít celkově nastudované alespoň tři role, které by pak měla při předzpívání v divadle předvést. Začala navštěvovat hodiny herectví u paní profesorky Vegenerové, manželky slavného herce a režiséra Paula Vegenera, která s Věrou Soukupovou po herecké stránce připravila party Ježibaby v Rusalce, Azuceny v Trubadúrovi a Olgy v Evženu Oněginovi. Štěstí ji přálo a Bohumír Liška nabídl Věře Soukupové angažmá v Plzni.

V plzeňském angažmá setrvala tři roky a během nich tam měla možnost vytvořit řadu krásných rolí a vypracovala se i herecky, spolupracovala s výtečnými režiséry (Karel Jernek, Jiří Fiedler, Bohumil Zoul – pozdější manžel V. Soukupové). Její první rolí v plzeňském divadle byla Carmen. Inscenaci tehdy režíroval Bohumil Zoul (žák Ferdinanda Pujmana, z jehož režijního způsobu také vycházel), znal dokonale celou partituru, byl velmi precizní a důsledný. Nechtěl, aby Carmen byla prvoplánová prostitutka, ale fatální vášnivá žena. Viděl ji spíše jako démona, který Dona Josého očaruje. Věra Soukupová sama říká, že nejraději měla čtvrté jednání, vyhrocený dialog Carmen se zhrzeným milencem, kombinující v sobě doslova démonické herectví s vypjatým zpíváním.

L. Janáček Káťa Kabanová (Kabanicha)

V jejích 24 letech začala studovat roli Varvary a zároveň dostala studijně přidělenu roli Kabanichy v Janáčkově opeře Káťa Kabanová. Pro divadlo bylo tehdy velké štěstí, že se part Kabanichy naučila velmi důkladně (v důkladnosti nastudování partu, jsou si paní Soukupová a moje oblíbená dirigentka Zuzana Kadlčíková Pirnerová podobné). Při premiéře chtěla původně sedět v hledišti jen jako divák, nečekaně za ní přispěchal tajemník divadla a požádal ji, zda by mohla odzpívat roli Kabanichy za náhle onemocnělou kolegyni. Tuto výzvu samozřejmě přijala a vše tehdy dopadlo výborně.

V roce 1960 byl přítomen dirigent Karel Ančerl jednomu z plzeňských představení Aidy. V České filharmonii tehdy připravovali Stravinského oratorium, Oedipus Rex a hledali obsazení. Věře Soukupové bylo nabídnuto, aby v tomto díle pohostinsky vystoupila. A vzápětí přišla i pozvánka na předzpívání do Národního divadla. Měla si pro tuto příležitost zvolit tři role, ale okamžitě po prvním představení (G. Verdi Aida) získala angažmá.

B. Martinů Julietta(I. Žídek Michel, V. Soukupová Hadač)

Po třech letech dala Věra Soukupová v Národním divadle výpověď. Vždy si hlídala svůj obor a nepřijímala role, které by ji mohly ublížit. Pan profesor Kadeřábek ji vždy kladl na srdce, aby nikdy nezpívala například Cizí kněžnu v Rusalce a další dramatické úlohy. Již v Plzni jí nabízeli Ortrudu v Lohengrinovi, držela se rady svého pana profesora a odmítla. V Národním divadle dostala přidělenu Eboli v Donu Carlosovi, zašla tehdy za šéfem opery a snažila se mu vysvětlit, že podobné role zatím zpívat nemůže, nejdříve za deset let. Následně na to už dostávala jen Třetí žínky, neobsazovali ji ani do Amneris, Carmen nebo Ježibaby, tato situace ji dovedla k rozhodnutí odejít z Národního divadla. V tu dobu bych řekl velmi odvážný čin.

R. Wagner Der Ring des Nibelungen (Erda) Bayreuth

Po jednom koncertním provedení Dvořákova oratoria Stabat mater dostal nabídku na angažmá u České filharmonie, kterou přijala. Tehdy tam byli vynikající dirigenti Karel Ančerl, Václav Smetáček, hosté jako Igor Markevich, Lovro von Matacić, Gennadij Rozděštvenskij a řada dalších. Souběžně s angažmá v České filharmonii mnohokrát hostovala v zahraničí, kde spolupracovala například s Karlem Böhmem, Wolfgangem Sawallischem, sirem Georgem Soltim a řadou dalších vynikajících dirigentů. Díky doporučení pana doktora Pavla Ecksteina přišla nabídka do Bayreuthu a vzácná setkání s Wielandem a Wolfgangem Wagnerovými, s paní Birgit Nilsson a řadou dalších vynikajících pěvců. Zpívala pak také v Berlíně, Hamburku a několika dalších operních domech. Po dvaceti letech působení u České filharmonie ji Zdeněk Košler při náhodném setkání řekl, že bude v Národním divadle připravovat Fibichovu Nevěstu messinskou (moji moc oblíbenou operu) a nabídl Věře Soukupové roli Donny Isabely. Nabídku přijala a hned po premiéře ji Jiří Pauer nabídl angažmá, chvíli váhala, ale nakonec se opět vrátila na prkna Národního divadla.

A. Dvořák Rusalka (Ježibaba)