Alibaba má rád operu: The Makropulos case

"Opera oper"

Kdo vymyslel, že operou oper bude Don Giovanni? Možná kdysi byla operou oper, ale jako vzniklo sedm nových divů světa, tak se musí změnit i post „Opera oper“. Dobrá, měním ho já a od dnešního dne se operou s výše uvedeným přídomkem stává The Makropulos case od Leoše Janáčka. Teď se určitě ptáte, proč jsem zvolil anglický překlad názvu této opery, že? Je to z toho důvodu, že tato opera je ve světě hraná velmi často, kdežto u nás je tak trochu Janáčkovou „Popelkou“. Určitě vás ani nenapadlo se zeptat, proč zrovna tato opera by měla mít to výsostné místo mezi všemi ostatními. To proto, že Věc Makropulos je nejzajímavější, nejkurióznější, hudebně mimořádně zajímavá a moderní opera. Jo a hlavně ji mám prostě hodně rád!

Příběh o dlouhověké zpěvačce Emilii Marty, jsem poprvé zaznamenal v televizi jako mladík, myslím, že to byl záznam inscenace, ve které ztvárnila hlavní roli úžasná Jana Štěpánková, tehdy mě zaujal příběh o tajemné ženě z minulosti, která potřebuje získat zpět recept na preparát způsobující dlouhověkost natolik, že jsem vyhledával další představení této hry. Čapkova komedie se pro mě stala nejkrásnější divadelní hrou, dokonce mám pocit, že jsem i trochu do Eliny Makropulos zamilovaný. Později jsem viděl mnoho různých inscenací Věci Makropulos, ale pro mě nejpůsobivější bylo představení Východočeského divadla v Pardubicích s Lídou Vláškovou v hlavní roli, kterou považuji za nejlepší představitelku činoherní EM. Přátelé než jsem poprvé slyšel Janáčkovu operu Věc Makropulos, byl jsem spíše posedlí činohrou, operu jsem bral tak nějak okrajově, ale líbila se mně.

Libuše Prylová (ND Praha 1965)

Ovšem nastal rok 1994 a já na začátku léta, jednoho sobotního večera, doma ležel s velmi mizernou náladou, pustil jsem si tehdy Český rozhlas, stanici Vltavu, každou sobotu dávají operu a tak to byla jasná volba. Jenže opera už běžela a tak jsem poslouchal, nejdříve mě zaujalo, že slyším můj mateřský jazyk, ale ta hudba byla taková jiná, divná, zvláštní a co najednou neslyším, nějaká zpěvačka zpívá: „Doktor Kolenatý? To děvče jsem někde viděla. Jsem Marty. Jdu k vám ve věci – jdu k vám ve věci procesu Gregora.“ to jsem zpozorněl, to je Věc Makropulos! Našpicloval jsem uši na maximální pozornost. V průběhu včera jsem úplně propadl hudbě i pěveckým výkonům a úplně jsem zapomněl na všechny moje problémy. Říkal jsem si celou dobu, kdo to napsal. Moderátor to zřejmě říkal před začátkem opery, ale to já neslyšel a mezi jednotlivými akty nám připomněl obsah opery a část obsazení, ale kdo je autor neřekl! Přátelé v tu dobu ještě nebyl internet a průvodce operní tvorbou od Anny Hostomské jsem ještě nevlastnil. Když opera skončila, tak to přišlo, moderátor nám řekl „Vážení posluchači, to byla opera Věc Makropulos Leoše Janáčka, kterou jste slyšeli v podání…“ Janáček! Cože? Tak krásnou operu napsal Janáček? Ano, byl jsem v šoku a tehdy jsem se rozhodl, že si poslechnu všechny opery Leoše Janáčka a půjdu na ně do divadla a úplně jsem propadl nejen Janáčkovi, ale opeře samotné.

Alexandra Čvanová

Čapkova komedie Věc Makropulos měla premiéru v Městském divadle na Vinohradech v Praze 21. listopadu 1922. Rok na to už začíná Leoš Janáček komponovat operu o „ledové krásce“, kterou dokončil v roce 1925 (po dokončení napsal v jednom dopise, že ledová už roztála). Janáček převzal od Karla Čapka základní dějová fakta, postavy a situace ze stejnojmenné „filosofické komedie“ o touze po nesmrtelnosti i strachu z ní. Libreto vzniklo zkrácením Čapkova díla, Janáček oprostil operu o scény filozofování co s receptem, jak ho rozdělovat mezi lidi, jak na něm vydělat…, ponechal jen příběh femme fatale Eliny Makropulos. Opera je obohacena oproti činohře o vyhrocené erotické vztahy a erotickou atmosféru příběhu (Marty se ve druhém jednání například ptá otce Janka, který miluje Kristinu „Jestli pak už se měli? Jestli byli v ráji.“), což je pro Janáčka typické. Snažil se vcítit do ústřední role ženy, slavné zpěvačky Emilie Marty. Ta i přes svůj cynismus, který získala ze zkušeností se svým dlouhým životem (žije už 300 let) touží po lásce, smyslu a naplnění a vlastně závidí smrtelníkům, že v tyto věci věří. Světová premiéra opery Věc Makropulos byla 18. prosince 1926 v divadle Na hradbách (dnešní Mahenovo divadlo) v Brně, za přítomnosti autora samotného. První Emília Marty byla Alexandra Čvanová.

Divadlo Na hradbách Brno (dnešní Mahenovo divadlo)

V této opeře mám opravdu velmi mnoho zamilovaných momentů, ale budu stručný. Hned předehra vás díky fanfárám přenese do období renesanční Prahy za vlády císaře Rudolfa druhého, tedy do doby kdy hlavní hrdinka započala svoji tři sta let dlouhou životní pouť. Předehra je svižná, dynamická a plná nádherných melodií. První jednání se odehrává v advokátní kanceláři doktora Kolenatého. Solicitátor Vítek přemýšlí nad soudním sporem mezi rodinou Gregorů a rodem barona Josefa Ferdinanda Prusa o statek Loukov. Před sporem na panství vládl jistý baron Prus, který zemřel bez potomků a bez závěti.

V dědictví nastoupil jeho bratranec Emerich. Ovšem proti němu vystoupili synovec Prusovy matky baron Szephazy s žalobou o celé dědictví a zároveň jakýsi Ferdinand Karel Gregor s nároky na statek Loukov. Bez závěti se soudní spor vleče až do teď. Gregor si na obhajobu vzal advokáta Kolenatého a po něm to přebírali jeho potomci až k současnému dr. Kolenatému, který zastupuje Alberta Gregora, což je vnuk Ferdinanda Gregora. Na druhé straně stojí Jaroslav Prus (to už je pěkně zamotané). Vypadá to, že Jaroslav proces vyhraje, pokud se nenajde závěť Josefa Ferdinanda Pruse, která by zněla ve prospěch Albertova děda. Albert už je zoufalý a naděje na jeho dědictví se rozplývá. Zvrat do situace přinese zpěvačka Emilia Marty. Její vstup do kanceláře je impozantní a Janáček ho vybavil nádhernou a tajemnou hudbou, a když záhadná zpěvačka vstoupí do kanceláře a pronese „Jsem Marty, jdu k Vám ve věci…“ tak mně běhá mráz po zádech.

Milada Šubrtová (ND Praha 1977)

Slavná zpěvačka Emilia Marty se z novin dozví o soudním sporu a vstupuje do kanceláře, kde vylíčí, co přesně ví a kde jsou uloženy důležité dokumenty a závěť, která je ve prospěch Ferdinanda Gregora. To je další dech beroucí hudební moment prvního jednání, Janáček uměl velmi dobře vystihnout tajemno a spolu s textem „Tak poslyšte, v Prusově domě bývala taková skříň, každá zásuvka měla svůj letopočet. Jedna zásuvka měla letopočet 1816… A do té schránky schoval dopisy…“ Nikdo Marty samozřejmě nevěří a ona naléhá, že tu zásuvku musí získat, je tam totiž „…žlutá obálka a v ní Prusův testament zapečetěný.“ hudební nádhera. Všichni považují Marty za blázna, jen Albert věří, a proto se rozhodne, že když Kolenatý nechce jít do Prusova domu, kde mají být dokumenty uloženy, že zavolá doktora Abela, ale Kolenatý tomu zabrání „Počkejte, vždyť jsme přátelé. Pojedu!“ Albert se ptá „K Prusovi?“ a Kolenatý vyběhne ven se slovy „Třeba k čertu.“

Eva Zikmundová (ND Praha 1977)

Na scéně zůstává jen Emilia Marty s Albertem. Albert Gregor začne Emilii nabízet za pomoc peníze, ty ona odmítá. Albert začíná být poblouzněn krásou neznámé záhadné ženy a začne se jí dvořit (hudební erotický výbuch), je přímo posedlý krásou a záhadností Emilie. Ona jeho city neopětuje, je chladná a nepřístupná. Vyžádá si od Alberta jako odměnu za závěť něco jiného, chce, aby ji odevzdal řecké listiny, které byly v majetku jeho praděda. Vrací se doktor Kolenatý v doprovodu barona Prusa. Závěť se našla i listiny, které Emilia tolik potřebuje. Ty si však ponechal Prus, který je nalezl spolu se závětí ve žluté obálce, a nechce je Emilii vydat. A teď pozor, k výhře Alberta ve sporu chybí doklad, že synem Prusovým, který je označen za dědice, byl skutečně Ferdinand Gregor. Emilia slíbí, že takový doklad advokátovi pošle. Janáček v druhé půlce prvního jednání v hudbě nádherně vykreslil nervozitu, vzplanutí vášně, vztek (on byl hudební básník a to jsme teprve u prvního jednání).

Alena Míková (ND Praha 1965)

Druhé jednání se odehrává na jevišti, kde se uklízí dekorace po představení, ve kterém zazářila Emilia Marty. O jejím úspěchu si vypravuje uklízečka se strojníkem „Viděli ty kytice? Lidi řvali, já myslela, že to všecko zbořej…“ Blouzní o ní i Kristina dcera solicitátora Vítka, která chce být také zpěvačkou a Emiliině kráse podléhá i Kristinin milý, Prusův syn Janek. Za Emilií přispěchá do divadla i sám baron Prus, Albert a slabomyslný stařec Hauk (Hauk idiot), který ve zpěvačce pozná svou někdejší lásku, španělskou cikánku Eugenii Montez. Hauk vypráví Emilii o své dávné lásce a končí slovy „Co je Vám po dávno mrtvé ženě.“ Marty vášnivě vybuchne „Mrtvé? To je hloupé! Maxi! Polib mne!“ Hauk se rozpláče „Eugenie!“ a začne velmi vášnivá scéna tance a zpěvu staříka s Emilií. Když se vše uklidní, Hauk s příslibem další návštěvy odchází a Marty se opět mění v nepřístupnou, chladnou zpěvačku, která se otočí k přítomným, kteří nechápou situaci, se slovy „Další, kdo mi co chce?“

Marie Podvalová (ND Praha 1956)

Mezi dalšími je již zmíněný baron Prus, v rozhovoru s ním mu Emilia prozradí další podrobnosti o Josefu Prusovi i o jeho záhadné milence Elině. Zde je také poprvé zmíněno jméno Elina Makropulos (orchestr nám připomene rudolfínskou dobu modifikací fanfár z předehry), které je uvedeno v matričním zápise u matky Ferdinanda Gregora. Prus proto tvrdí, že ne Gregor, ale právě Makropulos by mohl být jedině dědicem. Emilia tedy slíbí další doklad, že Gregor a Makropulos byli vlastně jedna a tatáž osoba. Emilia opět vyžaduje vydání žluté obálky s listinami, ale Prus stále odmítá. Vynucuje si proto listiny od Janka, který je má z lásky k ní otci ukrást. Tento rozhovor vyslechne Prus, vyhání Janka a slíbí Emilii listiny odměnou za noc strávenou s ní. Dohodnou se na dnešní noc a druhé jednání končí opět v erotickém napětí.

Naděžda Kniplová (ND Praha 1977)

Třetí jednání je nejkrásnější z celé opery. Děj se přesouvá k Emilii do ložnice. Prus strávil s milenkou noc, ale není spokojený, podává Emilii obálku se slovy „Okradla jste mě. Studená jak led. Jak bych držel mrtvou.“ následně se dozví od komorné, že se jeho syn Janek zabil (žárlil na otce, který strávil s Emilií noc). Prus je překvapen podivnou chladností své milenky „Snad jste nepochopila. Janek Vás miloval. Zabil se pro Vás.“ „Tolik se jich zabíjí.“ chladně odpoví Emilia. Následně vstupuje na scénu Hauk, který vyzývá Emilii, aby s ním uprchla do Španělska (španělský motiv, kastaněty), chvatně začíná balit, ale do pokoje vstupuje doktor Kolenatý, Vítek, Gregor a Kristina. Advokát prohlašuje dokument poslaný mu Emilií za padělek, protože je na něm podpis (z roku1836) psaný stejným inkoustem (alizarinovým) jako na fotografii, kterou Emilia podepsala Kristině včera večer po představení. Po naléhání Marty slíbí, že vše vysvětlí, ale až se ustrojí a nají. Odchází ze scény a všichni se vrhají na Emiliin kufřík, kde objeví listiny s podpisem různých jmen, vždy téhož rukopisu a s iniciály E. M. Emilia se vrací na scénu, ale je podnapilá a v ruce drží lahev whisky „Nechte mě, to je jen na kuráž.“ Emilia konečně prozrazuje celé tajemství (orchestr nyní častěji připomíná rudolfínský motiv), je dcerou lékaře Makropula, který vynalezl pro císaře Rudolfa II. lektvar prodlužující lidský život o 300 let a musel ho vyzkoušet na ní, své dceři Elině Makropulos. Prožila za ta léta několik životů a ztratila schopnost citu, lásky, ale i nenávisti a smyslu pro dobro či zlo. Život jí omrzel, ale přesto když jí končila lhůta 300 let, přišla sem - ne kvůli uměleckému úspěchu, ale aby vyzvedla z pozůstalosti svého někdejšího milence Josefa Ferdinanda Pruse, jediného člověka, kterého před sto lety milovala, co mu kdysi zapůjčila. A byl to právě otcův recept, ona "Věc Makropulos", díky které by si znovu prodloužila mládí. Přítomní ji moc nevěří, stále naléhají, aby jim prozradila pravé jméno, Emilia nevydrží tlak a po slovech „Pater hemon, hos eis en uranois.“ vykřikne vyčerpaná své pravé jméno „Elina Makropulos“ a zhroutí se do bezvědomí. Odnášejí ji vedle do pokoje a volají lékaře. Jeviště se šeří a orchestr hraje téměř nadpozemsky krásnou mezihru, na jejímž konci se vrací Elina Makropulos na jeviště a začíná její zpověď (nejkrásnější část celé opery).

Daniela Šounová (ND Praha 1993)

„Cítila jsem, že smrt na mne sahala. Nebylo to tak hrozné. Jste tady všichni a jako byste nebyli. Jste jen věci a stíny!“ z orchestřiště odpovídá Elině mužský sbor „Jsme jen věci a stíny.“ to je jako zvuk ze záhrobí… „Ach, nemá se tak dlouho žít! Ó kdybyste věděli, jak se vám lehko žije! Vy jste tak blízko všeho! Pro vás má všechno smysl! Všechno má pro vás cenu. Hlupci, vy jste tak šťastni. Pro tu pitomou náhodu, že tak brzo zemřete! Věříte v lidstvo, velikost, lásku. Vždyť více nemůžete chtít. Ale ve mně se život zastavil, Ježíši Kriste! A nemůže dál. Ta hrozná samota. Je to, Kristinko, stejně marné, zpívat či mlčet. Omrzí být dobrý, omrzí být špatný. Omrzí země, omrzí nebe. A člověk pozná, že v něm umřela duše.“

Mary Jane Johnson (ND Praha 1993)

Po prozrazení svého tajemství si uvědomí nicotu svého života a listinu nabízí komukoliv z přítomných. Všichni ji odmítají a Kristina ji vezme do rukou a „Věc Makropulos“ spálí. Emilia vykřikne "Pater hemon" a zhroutí se. Orchestr zaburácí, ale jakoby nedokončí, co chtěl dohrát… Závěrečná zpověď Eliny Makropulos nebo chcete-li Emilie Marty, Eugenie Montez, Ekatěriny Myškyny… samé EM, je jediná část kde má zpěvačka hlavní role větší prostor, jinak je celá opera konverzační.

Jessye Norman (MET New York 1996)

Od onoho večera roku 1994, kdy jsem slyšel nahrávku s paní Prylovou, stále hledám další ideální představitelku hlavní role tady u nás v Čechách, ale nenacházím, tato role je v tuto chvíli z domácích zdrojů neobsaditelná. Ani Gabriela Beňačková nepřekonala výtečnou Libuši Prylovou. V zahraničí se občas nějaká ta ideální představitelka najde a nejvíce se k výkonu Libuše Prylové přiblížila (možná i trošinku převýšila) v devadesátých letech americká zpěvačka Jessye Norman, když zpívala Emilii Marty v lednu 1996 v Metropolitní opeře v New Yorku. Protože se jedná o konverzační operu, tak tehdy přistoupilo vedení MET k uvedení opery v překladu do angličtiny, jinak vše hrají v originále. Současná obnovená inscenace, kterou diriguje Jiří Bělohlávek, je už v češtině a amíci si musí číst titulky. V Čechách jsem se po ideální představitelce této krásné role zatím nedopátral. Prosím vás, ne aby někoho napadlo dát to Evě Urbanové, koncertně to v Ostravě myslím stačilo.

M. Steinerová (Brno 1957)

Přátelé, moje oblíbené Brno mně rozumí a připravuje premiéru Věci Makropulos v listopadu letošního roku, v Mahenově divadle. Opera bude uvedena v rámci festivalu „Janáček – Brno“ v režii Davida Radoka, a pokud se nemýlím, tak hlavní roli bude zpívat host ze zahraničí (překoná – nepřekoná moji hvězdu). Škoda, že to nebude dirigovat moje oblíbená dirigentka ZKP. I přes to všechno se těším na listopad.