„Je
přesně 18 hodin a 53 minut.“ promtně jsem odpověděl, netušíc, že už tolik
pokročil čas a v mém výrazu se dalo zřejmě vyčíst něco jako, to nemáme
šanci doběhnout do divadla před začátkem představení.
„Tak
to je akorát. Přijdeme do hlediště stejně s dirigentem.“ pravila absolutně
klidným hlasem paní Jarmila, nazula boty na vysokém podpatku a vystřelila jako
raketa. To byla taková závratná rychlost, že si to nikdo nedokážete představit.
Nejprve jsme absolvovali předlouhé schodiště ve starém domě v centru
města, pak následovalo několik metrů překážkového běhu mezi tramvajovými
ostrůvky, trochu slalomu mezi troubícími auty, náhlý vpád zadním vchodem do
divadla, úprkem jsme se prodrali dvoranou, rychle proklouzli podél jeviště, kde
už byli připravení účinkující (samozřejmě je paní Jarmila stihla cestou všechny
pozdravit, pokopat pro štěstí), následně nás čekala cesta do hlediště (naštěstí
jsme seděli v přízemí a až vzadu), dosedli jsme a hlediště se roztleskalo,
neboť přicházel dirigent.
„No
co jsem říkala,“ pravila Jarmila s úsměvem na rtu, „jdeme s dirigentem.“
a zpoza brýlí na mě mrkla. Než se v hledišti setmělo, ještě mně stihla
říct několik důležitých informací, například že bude druhý den k obědu
kedlubnové zelí (jo a to byla mimochodem dobrota). Nebudu vám nic nalhávat, já
nebyl zvyklý na takovéto vražedné tempo, z bytu do hlediště to byly určitě
minimálně dva kilometry. Když dal dirigent nástup, tak moje plíce teprve
klepaly na dveře od divadla, takže předehru neslyšely a já vlastně ani nevím co
se cca prvních 15 minut dělo na jevišti, protože jsem se snažil popadnout dech
a zklidnit srdeční tep.
V onen
večer byl jistě překonán světový rekord v běhu do divadla na vysokých
podpatcích. A na co jsme to běželi a kdo je paní Jarmila?
Představení
se konalo 8. února 2002, v Moravském divadle v Olomouci. Onen památný
večer hráli operu W. A. Mozarta, Don Giovanni. Ač jsem prvních pár minut popadal
dech a myslel, že představení nezvládnu vyčerpáním dokoukat, mohu dnes s odstupem
času říct, že to byla inscenace mimořádně pěkná a v krásném obsazení.
Magda Málková jako Donna Anna, Lea Vítková jako Donna Elvíra, Petr Špaček jako
Don Giovanni, ale především báječný basista Pavel Stejskal jako Leporello. Byl
to krásný zážitek a moje první návštěva Moravského divadla v Olomouci. Do
té doby jsem vlastně regionální operní scénu nenavštívil a o to větším
překvapením pro mě bylo, jaké krásné hlasy zněly z jeviště, jak dobře hrál
orchestr, jaká byla skvělá režie a kostýmy a všechno. V té době byl šéfem opery
a operety Mgr. Václav Málek a všechny inscenace, které jsem za jeho působení ve
funkci viděl, byly na velmi vysoké úrovni. Od té doby nedám dopustit na operu v Olomouci
a určitě zde ještě nějaká jejich představení nebo moje oblíbené zpěváky a
hlavně zpěvačky zmíním.
A
kdo je paní Jarmila? Zasvěcení již vědí.
Jarmila Cásková - Malendová
(1935 - 2008)
Byla
to nádherná bytost, významná osobnost Olomouce a především výborná
korepetitorka olomoucké operety, dlouholetá organizátorka koncertů v Muzeu
umění v Olomouci. A já si dovolím podotknout, že byla mimo jiné i báječnou
hostitelkou, fantastickou kuchařkou a rekordmankou v běhu na podpatcích.
V letošním roce by se
paní Jarmila dožila 80 let.
Doufám,
že se na mě nebudete zlobit, když v několika příspěvcích zavzpomínám na ty
nejúsměvnější zážitky při cestách za operou, které jsme společně podnikli a že
jich bylo hodně.
Protože bylo dnes krásné počasí,
sluníčko svítilo a divadelní sezona ještě nezačala, tak jsem s přáteli z uskupení
Styloví dobrodruzi (jsem stylový tak jsem také člen) uskutečnili cyklistický
výlet po okolí Pardubic. Nebojte se milci opery, nebudu zde popisovat moje
neoperní řádění na kole, to se můžete dočíst na blogu Stylových dobrodruhů. Určitě
si tedy nyní říkáte, proč zde Alibaba zmiňuje svůj dnešní sportovně – hrdinský výkon? Vysvětlení
je velmi prosté. Nečekaně jsme potkali závan opery. Cestou k zámku Hrádek
u Nechanic jsme projížděli, v děsivě ukrutně velké rychlosti obcí Osice. Ano,
rodiště skladatele Františka Škroupa. Nejprve jsme potkali pomník se sochou,
velmi krásné a upravené, pak jsme potkali školu s názvem skladatele a
následně přišlo děsivé zklamání, projížděli jsme kolem rodného domu Františka Škroupa.
Pravda, nejsem si jistý, zda mohu použít slovo dům, lépe by bylo, pozůstatek
rodného domu v neutěšeném stavu. Přátelé, ta budova je deset minut před
spadnutím (tak asi přeháním, nejsem statik, ale vypadá hrozně). Pochopil bych,
kdyby to byl rodný dům neznámého úředníka nebo někoho podobného, ale v tom
domě se narodil skladatel, který nám dal hymnu a mnoho dalších krásných
skladeb! Já jsem se zastyděl jak se chováme k naší hudební historii. Zapátrám zda se něco s domem bude dít a budu informovat.
František Jan Škroup se narodil 3.
června 1801 v Osicích a zemřel 7. února 1862 v Rotterdamu, (Nizozemsko).
Prosím, dočká se František Škroup opravy svého rodného domu? Jistě by
si to zasloužil!
PS: přikládám foto, že jsem skutečně řádil na kole J
Včera večer jsem nahlédl do
programu Národního divadla v Praze, abych věděl, na co bych se mohl v září
vydat. Když už jsem byl na stránkách ND, tak jsem se podíval i na připravované premiéry.
Málem mě, přátelé, ranila mrtvice. Na repertoáru bude Jolanta! Kdybych byl
Američan, tak bych napsal wau. Velmi, ale opravdu velmi mne to potěšilo.
Poslední Čajkovského opera o slepé princezně je moje oblíbená a již jsem ji z nahrávek
slyšel mnohokrát, naposledy včera večer s Annou Netrebko v hlavní roli.
Samo sebou, že mně okamžitě napadla otázka, kdo bude zpívat hlavní roli, i když
v duchu mně to bylo jasné, v Čechách máme jen jednu jedinou Jolantu a
trefil jsem se. Myslím, že vedení divadla nasadilo na repertoár Jolantu právě z toho
důvodu, že pro Danu Burešovou to bude další parádní role a navíc má pro tuto
postavu pěvecké i herecké dispozice. Hm škoda, že hraběte Vaudémonta nezpívá
Pavel Černoch, je v té roli naprosto dokonalý, viděl jsem záznam Jolanty z
Teatro Real Madrid a byl tam skvělý. Tak věřím, že i pánové v obsazení Národního
divadla (Kostadin Andreev, Aljaž Farasin) budou dobří. Jolanta má také
alternaci, Veronika Dzhioeva, vůbec neznám (v Moskvě zpívala velké role, Liu,
Gorislavu, Mimi), ale stejně chci vidět paní Burešovou. Další role jsou
obsazené taktéž některými divy a divami, které já moc rád, tak třeba Vladimír
Chmelo v roli Ibn Hakia, Václava Krejčí Housková bude zpívat Lauru a mnozí
dalších. K hudebnímu nastudování se do Prahy vrací britský dirigent Jan
Latham-Koenig. Překvapením pro mě je jméno režiséra Dominika Beneše, je to prý
velký talent na poli české operní režie, alespoň tak to píšou na stránkách ND. Já
toho rejžu neznám, je vidět, že jsem na rok vypadl z operního vlaku.
Dana Burešová
Premiéra bude 22. října 2015 v historické
budově Národního divadla. Jo a jedná se o první uvedení této opery v Národním
divadle, fakt wau.
PS: v jednom večeru se s Jolantou
bude hrát i Stravinského opera Slavík.
Kdo půjde se mnou?
Operomilní přátelé, Alibaba je
zpět J
měl jsem delší pauzu, která nebyla způsobena nedostatkem operních představení,
nahrávek, operních divů a div, ale fatálním nedostatkem času L To se výrazně
projevilo i v četnosti návštěv operních představení v předešlé sezoně.
Hrůza, byl jsem v divadle na opeře jen třikrát (Věc Makropulos a Jenůfa -
obě inscenace jsem viděl v rámci Janáčkova festivalu v Brně a Nová
země Aloise Háby v ND Praha). Věřím, že v nastávající sezoně se
vylepší skóre představení a četnost mých příspěvků zde. Mám vytvořený seznam
představení, která chci v příští sezóně vidět a psát o nich. Na prvním
místě je inscenace opery Tosca v Brně, o které jsem toho už hodně slyšel a
dokonce jsem ji i málem viděl. Chtěli jsme jít na poslední reprízu v sezóně.
Moje oblíbená dirigentka ZKP se ujala začátkem června honby za vstupenkami, ale
nikdo z nás si nevšiml, že je to představení v Litomyšli a už dávno
vyprodané. Ajaj, právě jsem se dočetl, že Brňáci ruší všechna představení v září
(tedy i Toscu) a zahájí sezonu v Janáčkově divadle až v říjnu! Já
snad budu muset v září do Prahy na něco jiného? Copak asi hraje Olomouc?
Já chtěl Toscu!
Kdyby vás náhodou zajímalo, co mě
zaměstnalo natolik, že jsem na celý rok vypadl z operní hry, tak přikládám
fotografie, ale pozor, operomilní mohou dostat kulturní šok J
O loňských prázdninách odjel
Alibaba se spřízněným blogem Styloví dobrodruzi do Těrchové a smetla nás tam
velká voda. Doteď z toho mám mírně traumatizující stavy. Odborníci radí,
vystavovat se podobným situacím a tím se prý má psychika srovná. Proto mám v plánu
navštívit některé představení Rusalky, Labutího jezera a především musím vidět
Čertovu stěnu.
Taky jsem se vydal na dráhu horolezce J
Vysokohorská turistika a opět Styloví dobrodruzi J No nevypadá to jako scéna z Rusalky?
Já jsem začal tak moc sportovat?
Taky jsem začal s výchovou nového člena domácnosti (Sněhule Verdiová)
A v neposlední řadě jsem rekonstruoval byt, to bylo
velmi náročné. Ale pozor mám v koupelně nádhernou hudební mozaiku od
studia MOYA. Mrkněte vpravo na odkaz J
A nyní už jsem připraven vyrazit za operními zážitky J Hurá…
13. srpna 1843 se v Brandýse nad Labem
narodil hudební skladatel Karel Šebor, v německé podobně Carl Richard Šebor,
(13. srpna 1843, Brandýs nad Labem – 17. května 1903, Královské Vinohrady) byl
český houslista, hudební skladatel, dirigent. Hudbu skládal od svých 13 let a
byl ve své době považován za zázračné dítě. Hru na housle a hudební teorii
vystudoval na Pražské konzervatoři. Poté působil coby druhý kapelník a
sbormistr v orchestru Prozatímního divadla společně s Bedřichem Smetanou. Byl
bratr chemika, průmyslníka a člena panské sněmovny Františka Šebora.
15. srpna 1986 se ve Velkém festivalovém
divadle v Salzburgu konala světová premiéra opery Černá maska Krzystofa
Pendereckeho.
Krzysztof Penderecki (* 23. listopadu 1933, Dębica) je polský
skladatel klasické hudby a oper, jeden z nejvýraznějších představitelů hudební
avantgardy druhé poloviny 20. století.
Krzysztof Penderecki
Skladbu studoval na Vysoké hudební škole (Wyższa Szkoła
Muzyczna, nyní Akademia Muzyczna) v Krakově u Artura Malawského, kterou ukončil
v roce 1958. Jeho zvukovým jazykem byl zpočátku ze serialismu vycházející
sonorismus, za jehož tvůrce je považován (např. žalozpěv Ofiarom Hiroszimy, Obětem
Hirošimy, Polymorphia, De natura sonoris). Na prahu 70. let chtěl vyjadřovat
stav člověka a bolest jeho existence, odvrhl estetiku sonorismu a šel ve směru
využívání přínosu německé symfonické hudby 19. století (Symfonia wigilijna,
Štědrovečerní symfonie), čímž se stal snad nejvýznamnějším epigonem této
formace. V roce 1987 mu byla udělena Wolfova cena za umění. V roce 2005 byl
polským prezidentem vyznamenán Řádem bílého orla.
Jeho sedmá symfonie Sedm bran jeruzalémských
kombinovaná s počítačovou animací Tomasze Bagińského získala cenu Český křišťál
na 46. Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha.
Přátelé, tak jsem zpátky, dovolená je za mnou a přede mnou,
ale i před vámi je další sezóna a já jsem na začátku prázdnin slíbil, že se
podíváme, co všechno nám naše operní domy připravují. Jak jsem slíbil, tak
činím.
Na začátku července jsem psal, že budu muset asi odvolat svůj
výrok o dramaturgii našich operních scén. Přátelé, pro sezónu 2014/15 skutečně odvolávám,
že by se měli dramaturgové nad sebou zamyslet, protože se asi zamysleli. No
posuďte sami, v Liberci bude 26. září premiéra opery Josefa Bohuslava
Foerstera, Eva. Já osobně jsem tuto operu na jevišti neviděl a budu úplně a
zcela upřímný, vím, že tato opera existuje, slyšel jsem sem tam nějakou tu
ukázku, ale nikdy jsem Evu celou neslyšel, nevlastním ani nahrávku. Musím se
nad sebou zamyslet, co by tomu asi řekla moje ze všech nejoblíbenější dirigentka
ZKP. Juchů, Supraphon ji má…
V Liberci připravuje Evu skvělý tým.
Dirigent: Martin Doubravský
režie: Linda Keprtová
Scéna a kostýmy: Marie Blažková
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Asistentka režie: Jana Ottová
Hudební příprava: Maxim Biriucov, Tatiana Drybas
Premiéra: 26. 9. 2014
Eva je nejznámější opera (Op. 50) o třech jednáních českého
skladatele Josefa Bohuslava Foerstera na vlastní libreto podle hry spisovatelky
Gabriely Preissové Gazdina roba z roku 1889. Poprvé byla provedena dne 1. ledna
1899 v Národním divadle v Praze.
Růžena Maturová (Eva) 1.1.1899
Průlomové naturalistické drama Gabriely Preissové Gazdina
roba zaujalo Josefa Bohuslava Foerstera již při své premiéře v pražském
Národním divadle 7. listopadu 1889. Tehdy Foerster působil jako divadelní
kritik Národních listů a napsal kritiku tohoto dramatu. Brzy poté začal
pracovat s Jaroslavem Kvapilem na opeře jiné, rovněž realistické téma (Debora),
dlouho však přemýšlel rovněž o zhudebnění Evy. Později ve svých pamětech
(Poutník v cizině) napsal: „Živost postav, přímočarost děje, dramatický
konflikt a především postava Evy čistotou citovou uchvacující přímo vyzývaly k
hudební interpretaci, jež musí býti zejména po stránce citové naplněním toho,
co lze slovem jen naznačiti, ale nikdy vysloviti.“
Eva - 25.11.1917 (Karel Štapfer - scéna, III. jednání)
V létě 1894 jel Foerster se svým bratrem Viktorem na
Slovácko, aby poznal život tamního lidu. Účastnil se mimo jiné lidové svatby ve
Velké nad Veličkou a slovácké „tklivé písně ho uchvacovaly“ (na hudebním
materiálu budoucí opery však stopu nezanechaly). Na základě svých zážitků
vytvořil Tragickou ouverturu op. 67 a první skici k Evě. Definitivně se k
námětu vrátil v roce 1895, již v době svého působení v Hamburku, kde prý v
jednom hodináři nalezl inspiraci pro postavu Samka.
O úpravu Preissové prozaického textu na básnické libreto
požádal opět Jaroslava Kvapila, ale když ten se k práci neměl, začal Foerster
upravovat text sám: především jej zkrátil, odstranil většinu folklorismů a
převedl do veršované podoby. Libreto sepsal v květnu a červnu roku 1895,
hudební skicu napsal mezi srpnem 1895 a říjnem 1896, následovala etapa
instrumentace. Mezitím (16. listopadu 1896) vypsalo družstvo Národního divadla
soutěž o českou tragickou operu a Foersterovi se podařilo operu zcela dokončit
do konce dubna 1897, uzávěrky soutěže. Vážnými soupeři přihlášenými do konkurzu
byli Zdeněk Fibich se Šárkou a Karel Kovařovic s Psohlavci, který nakonec
zvítězil. I Šárka a Eva byly brzy uvedeny a shodou okolností se všechny tři
opery staly z děl svých autorů nejúspěšnějšími. Eva měla premiéru na Nový rok
1899.
Eva - 30.12.1981 (Marta Cihelníková, Jindřich Jindrák) ND Praha
Foersterova Eva je první tragickou operou z prostředí české
vesnice, které bylo do té doby v českém hudebním divadle představováno jen v
rozmarném duchu Prodané nevěsty. Skladatel již v Deboře využil realistický
příběh, ale ten sám o sobě nebyl hlavním předmětem jeho zájmu; ten patřil
mravnímu poselství a realistický základ spíše zevšeobecňoval a stylizoval do
formy symbolu. V tomto duchu provedl i úpravy hry na libreto s cílem
„vyzdvihnouti základní linie, akcentovati lyrické a dramatické momenty,
zachytiti jednotlivé postavy a děje v jich psychologické pravdivosti, konečně
vypustiti veškeré figury vedlejší“. Až na některé výrazy (gazda, roba,
krajčírka…) odstranil z prózy Preissové dialekt. Důvodem bylo jednak to, že si
již v činoherní podobě povšiml úskalí, které znamenalo zvládání nářečí hercům
zcela cizího, a že jej sám neovládal tak, aby mohl provést nutné změny textu.
Prostá próza a dialekt navíc neodpovídaly jeho představě o „hudbě jako odrazu
ráje na zemi“, k tomu byl nutný ušlechtilý a básnivý jazyk a verše. Zveršování
bylo také nutné kvůli periodickému rázu Foersterových melodií, který vyžadoval
pravidelný rytmus zpívaného slova. Výsledkem byl proto jazyk – zejména pro
vesnické prostředí – značně strojený, obdobný poezii lumírovců. Zásahy do
hlavního děje byly spíše drobné, významné je, že v opeře oproti divadelní hře
Evino dítě zemře. Ponechán byl výrazný motiv sociální, přestože těžiště příběhu
se přeneslo do psychologického světa postav; výrazem toho je i změna názvu hry
ze společenského postavení („Gazdina roba“) na individuální „Eva“. Naopak až na
drobný náznak byl potlačen motiv nevraživosti náboženské, a to i za cenu
určitého zatemnění děje: Evina víra v možnost rozvodu je ve hře spojena s
přestupem Mánka od katolictví k luteránství, v opeře je bez tohoto zdůvodnění
nerozumná a bláhová. Zredukovány byly co do obsahu i významy scény národopisné (posvícení,
dožínky).
Hlavní Foersterovu pozornost od počátku poutala titulní
postava Evy, nikoli prosté vesnické dívky, ale ušlechtilé ženy, která jde
rozhodně za svým životním štěstím bez společenských předsudků; je jakýmsi
ztělesněním touhy po lepším životě. Její postava stojí jednoznačně ve středu
děje, ostatní se k ní jen vztahují; je to „žena záhadné a vznešené duše“, jež
„zvedá se nad ostatní postavy do osamělých výšin“. Jejím skutečným protihráčem
je další žena, Mešjanovka. Zatímco v prvních výstupech má rychlý a poněkud
komický motiv, v posledním jednání se její charakterizace prohlubuje o stránku
matky, která, přestože volí způsoby, jež jí nezískají divákovy sympatie,
nakonec má stále na mysli blaho svého syna – hudebně vyjádřeno přechází do
kantilény. Dějově slabšími a pasivními postavami jsou Mánek, jehož hlas se v
milostných scénách vášnivě lyricky rozezpívá, jinak však zaniká, a Samek, jehož
hudba vyjadřuje především dobrotu, oddanost a soucit.
Z Foersterových oper pouze Eva končí tragicky, avšak v
souladu s jeho přesvědčením, že hudba není schopna vyjádření negativních citů,
není smrt hlavní hrdinky katastrofou a Eva nepáchá sebevraždu ze zoufalství.
Naopak její smrt je katarzí, očištěním, a Eva umírá s viděním ráje. Právě toto
finále, polyfonicky vystavené a hudebně gradované v pěti stupních, je
považováno za hudebně nejcennější část opery.
V kontrastu k až naturalistickému příběhu je hudba „poněkud
akademická“; dramatické konflikty jsou spíše uhlazeny a odehrávají se pod
povrchem, v nitru postav, jejichž vnější dramatické činy jsou napohled prosté.
Strukturálně jde o operu dělenou do uzavřených čísel povětšinou lyrického rázu,
ale s plynulejšími a otevřenějšími přechody. Hlavní postavy mají své příznačné
motivy, které jsou často variovány a prolínají se v polyfonických formách; Evin
je přitom nejvýraznější a určující pro atmosféru celé opery. Písně (Zuzčina a
Rubačova), sbory a tance evokují lidové prostředí, ale nejsou nijak zaměřené na
„lokální kolorit“ konkrétně slovácký a navíc doléhají „jako ozvěnou“ a „nevyhnou
se vždy banalitě“. Typická pro Foerstera je volná polyfonie (zejména ve všech
třech předehrách a ve finále), bohatá harmonie a orchestrální barva, která
často výrazem a účinností převládá nad zpěvem.
Eva - 30.12.1981 (Libuše Márová) ND Praha
Eva má pro vývoj české opery značný význam. Znamená další
etapu v rozvoji tradice opery smetanovské a dvořákovské, ke které se Foerster
hlásil. Anna Hostomská považuje Evu za „nejpokrokovější dílo po Nevěstě
messinské, Ladislav Šíp za „jeden z vrcholů a jedno z finálních děl klasického
období české opery“. V řadě ohledů je protikladem toho, jak k velmi podobnému
tématu přistoupil o málo později Leoš Janáček v Její pastorkyni. Ve světovém
kontextu se řadí spíše k lyrickým dramatům Julese Masseneta, zatímco Janáčkova
opera má blíže k verismu.
Eva byla vždy nejúspěšnější Foersterovou operou a od premiéry
až do 60. let 20. století patřila ke standardnímu repertoáru českých operních
scén. Pražské Národní divadlo ji od premiéry mělo na repertoáru téměř
nepřetržitě (inscenace v letech 1904, 1910, 1917, 1926, 1939, 1943, 1945, 1949)
až do roku 1965. Poslední inscenaci uvedlo roku 1981. Eva se zde hrála
naposledy 29. prosince 1984, což je i datum jejího posledního představení na
českém jevišti. Dosáhla zde 263 představení, častěji se z českých oper hrála
jen díla Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka, Blodkova V studni,
Fibichova Šárka a Kovařovicovi Psohlavci – poslední dvě shodou okolností
soupeři Evy v konkurzu z roku 1897.
Podobně často se za života skladatele hrála i v jiných
českých divadlech (Národní (Zemské) divadlo v Brně: 1905, 1910, 1922, 1925,
1931, 1939, 1949; Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě: 1925, 1938, 1944,
1946, 1950, 1956, Městské divadlo v Olomouci: 1923). Po druhé světové válce se
hrála v Opavě (1949 a 1966), Liberci (kolem 1950 a 1971), Plzni (1955) a
Olomouci (1971), jakož i v brněnské Komorní opeře (1976).
Na Slovensku Evu uvedlo několikrát Slovenské národní divadlo
v Bratislavě, a to již brzy po svém vzniku roku 1921 (premiéra 21. března),
poté roku 1928 a naposledy v období Slovenského státu v roce 1941 (premiéra 8.
února). V poválečné době ji uvedlo Divadlo Jozefa Gregora Tajovského v Banské
Bystrici (premiéra 23. ledna 1960).
Jako jediná Foersterova opera se Eva dostala i do zahraničí.
Roku 1915 byla uvedena ve vídeňské Lidové opeře (Volksoper), avšak pod názvem
Marja, aby ji obecenstvo nezaměňovalo se současně uváděnou operetou Franze
Lehára. V roce 1923 pak byla uvedena v německém Freiburgu a o dva roky později
ve slovinské Lublani, kde byl tehdy šéfem opery český dirigent Antonín Balatka.
Poslední zahraniční inscenaci a současně dosud poslední inscenaci Evy vůbec
uvedl roku 2004 Operní festival ve Wexfordu.
Obsah opery
1. jednání
Mládež se vesele baví v hospodě, před ní na lavičce sedí
chromý kožišník Samko. Z krčmy vyběhnou Eva a Mánek. Eva se zlobí, že se Mánek
nechal zvolit na slavnosti stárkem, a to znamená, že musí celý večer tančit se
stárkou – Maryšou z bohatého statku. Tuto volbu nepochybně nastražila
Mešjanovka, Mánkova matka, která chce zabránit vztahu svého syna s chudou
švadlenou („krejčířkou“) Evou. Eva vyčítá Mánkovi nerozhodnost a povolnost
matce, Mánek ji ujišťuje o své lásce (duet „Ty utrápíš mne, Evo.“). Eva má
špatnou, tesknou náladu, nechce se vrátit do sálu. Mánek tedy raději odchází
domů.
Eva se dává do hovoru se Samkem. Samko si stýská na svůj úděl
mrzáka. Eva ho utěšuje: je přece hodný člověk, mistr svého řemesla, statek má
bez dluhů, jistě by našel nevěstu. Ale Samko má prý jen jedinou rád, a na tu si
nemůže myslit. Chasa z hospody hledá
svého stárka, nalézají jej doma a odvádějí ho zpět k muzice. Za ním vychází
jeho matka, a když uvidí Evu, upomíná ji, aby si na Mánka ani na jeho statek
nemyslela (árie „Dobře, že jdeš, poběhlice.“). Samko se Evy zastane. Eva trpí
nespravedlivými urážkami a rozhoduje se: nechce Mánka za manžela ani Mešjanovku
za tchyni. Povzbuzen tím jí Samko vyznává lásku (árie „Jak jsi divná! Květ,
jenž z trávy na mne kývá.“). Eva náhle činí osudovou volbu: stane se Samkovou
ženou. Samko je nadšen a kreslí si šťastnou budoucnost (duet „Evo, pravdu jsi
mi děla? Vidím již svou chatku prostou.“), ale pravý výraz svého štěstí nalézá
teprve tehdy, když od něj Eva s přáním dobré noci odejde (árie Samka „Koho by
neoslnil ten náhlý obrat? Když sám jsem toužil.“). Zato Evě se staví srdce nad
ztracenou láskou, ač je odhodlána být Samkovi dobrou ženou (árie „Noc se již
snesla. Ó vy lidé závistiví…“). Vrací se Mánek a hledá Evu. Postavil se matce a
nechce ošklivou Maryšu, k sňatku s Evou však stěží získá matčin souhlas. Eva
jeho neurčité sliby tvrdě a ironicky odmítá: Mánek si nemusí dělat starosti,
ona již je zadána (duet „Evuško, pomoz ty“).
2. jednání
(Světnice v Samkově chalupě) Uplynulo několik let. Evino
manželství je nešťastné. Její dcerka zemřela a ona klade vinu Samkovi, který
odmítl přivolat doktora, Mánek se oženil s Maryšou a mají děti. – Služebná
Zuzka poklízí světnici a zpívá si (píseň „Letěl ptáček, letěl.“). Samko se ptá
po Evě, ta je však na hřbitově u hrobu svého dítěte, kde nyní tráví hodně času.
Mánek se kolem ní stále točí. Když se Eva vrátí, zastaví se mlčky u osiřelé
kolébky (tercet „Tak smutná, bledá vždy se vrací.“).
Přichází Mešjanova pod záminkou, že si chce u Samka objednat
nový kožich, ale ve skutečnosti chce Evu podráždit vychvalováním svého
rodinného štěstí (árie „Dej vám Pán Bůh dobrý večer.“). Eva ji krátce odbude a
manželovi vyčítá, že se jí nezastane. Tvrdě rovněž odmítá Samkovy výčitky, že
se vídá s Mánkem a tancovala s ním u muziky. Samko odchází k sousedovi, Eva nereaguje
na jeho loučení. Když jí Zuzka naznačuje, že by se k muži měla chovat mírněji,
Eva přiznává, že od smrti svého dítěte cítí k Samkovi jen odpor (árie „Vše, co
mne blažilo, života cena.“). Mánek prý ji ujišťoval, že ji miluje, a dnes v
devět hodin ji má navštívit. Zuzka je tím zděšena a má neblahou předtuchu. A
již je Mánek tady, Eva ho pustí dovnitř a společně vzpomínají na čas jejich
lásky. Ale Mánek má novinu: uzavřel gazdovskou smlouvu na statek v Rakousích a
chce, aby Eva odešla s ním (duet „Evuško, čekáš? Zda vstoupit smím? Evuško,
duše má, jak ti mám říci…“). Doufá, že dosáhne rozvodu a pak se budou moci
vzít.
Vrací se Samko. Mánek se rychle vytratí, ale Eva žárlivému
manželovi tajné dostaveníčko nehodlá zatajovat. Samko se po ní napřáhne holí,
pak se dá do pláče a odchází se modlit. Eva se rozhoduje ještě dnes odejít s
Mánkem. Samko si uvědomuje, že je opět a navždy sám.
V.Soukupová jako Mešjanovka, 1981 ND Praha
3. jednání
(Dvorec v Rakousích na břehu Dunaje) Na statku, který
obhospodařují Mánek s Evou, skončily žně. Ženci a žnečky tancují sousedskou a
zpívají (sbor „Vodu, vodu, nechci já ji…“). Vzdávají hold gazdovi a ten jim
děkuje a propouští je. Zuzka uklízí nádobí. Podnapilý dělník Rubač se připotácí
a žádá po ní ještě pití (Rubačova pijácká píseň „Tu si sednu jako pán.“). Zuzka
odmítá a hrozí, že na něho povolá gazdinu, aby zjednala pořádek. Ale Rubač Evu
urazí: jakápak je to gazdina – je to „po živém muži vdova“, roba. Eva to
zaslechne. Rubače s klidem a stroze vykazuje, ale o samotě ji pronásleduje
pocit hanby a hříchu. Mánek se ji pokouší rozveselit a ukazuje jí, jak se jim
vede práce. Evu tíží vlastní svědomí i lidské pomluvy, přesto však věří, že
jejich láska vše překoná (duet „Má duše, pojď… Přitul se blíž, svou dej mi ruku.“).
Eva Mánkovi vypráví sen: Zdálo se jí, že se ocitla v Samkově domku a potkala
tam své rodiče. Ptala se, jak se tam ocitli, ale nic neřekli a matka jen
povzdychla. Na to se jí zjevilo její dítě, které ji volalo za sebou (árie „Dnes
v noci zlý mne zlekal sen.“).
Zuzka ohlašuje, že nenadále přijela Mešjanovka. Eva se jí
chce postavit spolu s Mánkem, ale na jeho naléhání odejde. Mešjanovka vchází.
Dozvěděla se, že Mánek zde žije s Evou. Vyčítá mu to a prosí jménem jeho ženy a
dětí, aby se k nim vrátil (árie „Ó, má stará, bědná hlava.“). Eva zpovzdálí
sleduje, jak Mánek není schopen matce odporovat (tercet „Co ztajit nelze, proč
váhám říci?“). Nakonec přesto řekne jasně, že neustoupí a vezme si Evu za ženu.
Matka mu předá dopis „z města“, a vidouc jeho leknutí, vzdálí se. Eva se vrací
a dozvídá se od Mánka, že úřady jejich sňatek nikdy neuznají. Mánek se ji snaží
utěšit: nelze-li jejich vztah úředně potvrdit, musí se s tím smířit, jejich
láska zůstává a to je hlavní (duet „Ty jsi zblednul v tváři… Též já snil jsem o
tom štěstí.“). Mánek Evu prosí, aby mu důvěřovala, a běží upokojit matku.
Eva o samotě propadá zoufalství. Modlí se a prosí Boha o
odpuštění. Pak se jí zdá, že slyší hlasy otce, matky i své dcerky, kteří ji
zvou k sobě, ba že vidí otevřenou bránu nebes a zástupy andělů, a se slovy „já
vidím ráj!“ se vrhá do Dunaje (závěrečná scén Evy „Sama jsem a opuštěna, Lituji
viny. Hlas otcův slyším. Hle, tmu již světlo záře plné stíhá.“). Mánek i
přibíhající lidé již nedokáží její smrti zabránit.
Děkuji Wikipedii za poskytnuté informace o opeře Eva.
5. srpna se narodil
francouzský skladatel Charles Louis Ambroise Thomas (5. srpna 1811, Mety,
Francie – 12. února 1896, Paříž, Francie) byl významný francouzský operní
skladatel období romantismu (19. století), jehož nejvíce proslavily jeho opery
Mignon (1866) a Hamlet (1868). Psal i komorní hudbu, balety a kantáty.
Charles Louis Ambroise Thomas
9. srpna 1975 zemřel v Moskvě Dmitrij
Dmitrijevič Šostakovič (25. září 1906, Petrohrad – 9. srpna 1975, Moskva) byl
ruský skladatel a klavírista, jeden z nejvýznamnějších představitelů hudební
moderny 20. století.
Narodil se v
Petrohradu. Pocházel ze středostavovské rodiny, jeho otec byl zaměstnán jako
fyzik v Ústavu měr a vah, matka byla pianistka. Přestože prokazoval výjimečné
hudební nadání již od útlého věku, započal své vzdělání v tomto směru až v
devíti letech, kdy se začal učit hře na klavír. V roce 1919 byl přijat na
konzervatoř, kde studoval klavír a skladbu.
Konzervatorní
studia absolvoval svou 1. symfonií, a ačkoli se poté nějaký čas živil klavírní
hrou k němým filmům, již v roce 1926 byla tato skladba provedena Leningradskou
filharmonií. Ve stejném roce napsal atonální klavírní sonátu. I v následujícím
období let 1927–1929 vytvořil díla avantgardního ražení (např. opera „Nos“ na
Gogolovy texty). Současně vystupoval jako klavírní virtuóz a interpret hudby
progresivních soudobých skladatelů, např. Sergeje Prokofjeva, Ernesta Křenka,
Paula Hindemitha a dalších. Získal též ocenění na soutěži pianistů ve Varšavě.
Počátkem 30.
let zkomponoval balety Zlatý věk či Jasný potok a toto období vrcholilo operou
„Lady Macbeth Mcenského újezdu“ (1932), jejíž hudba byla následně označena
stalinskou kritikou za vulgárně naturalistickou. Proto nemohla být až do roku
1961 provedena ani následující 4. symfonie.
Po vpádu
nacistických vojsk Šostakovič napsal 7. symfonii, věnovanou městu Leningrad.
Její slavnostní premiéra proběhla 29. března 1942 v Moskvě. Od roku 1943
Šostakovič žil v Moskvě a stal se profesorem na konzervatoři. V jeho tvorbě se
výrazně odrazily tragické válečné události (8. symfonie, 9. symfonie, houslový
koncert a moll aj.). V únoru 1948 bylo Šostakovičovo dílo podrobeno stranické
kritice a obviněno z formalismu, na což skladatel reagoval zjednodušením
struktury svých skladeb (Setkání na Labi, oratorium Píseň o lesích aj.).
Na své
vrcholné skladby opět navázal sérií poválečných symfonií, z nichž vyniká
zejména 10., 13. a 14. symfonie. Z ostatních děl zaujímají dále důležité místo
v jeho tvorbě např. písňové cykly Z židovské lidové poezie (1948), Satiry
(1960), Suita na slova Michelangelova (1974) či Sonáta pro violu a klavír,
napsaná v posledním roce skladatelova života (1975).
55 let
uplyne 9. srpna od úmrtí českého
hudebního skladatele Emila Františka Buriana.(11. června 1904, Plzeň – 9. srpna 1959, Praha) byl
český básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel,
dramaturg, dramatik a význačný režisér.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
