Protože
jsou prázdniny a divadla máme zavřená, tak jsem se rozhodl, že zjistím, jaké
premiéry nás čekají v sezoně 2014/2015. Při pátrání jsem byl mile
překvapený pestrostí a nevšedností chystaných oper, že jsem uvažoval o odvolání
mého nedávného prohlášení, že by se měli dramaturgové našich operních scén
zamyslet. Příští sezóna je vskutku zajímavá a pestrá, posuďte sami. Hned první
premiéra v Národním divadle v Praze mně vyrazila dech. Skvělá volba
díla (já bych raději Nevěstu messinskou, ale Pád Arkuna jsem nikdy neviděl) a
další radost mně udělalo obsazení opery (je jasné, že pojedu dvakrát, nutně
potřebuji slyšet obě představitelky Helgy). Jé a Olomouc se mně stěhuje do
Prahy (Jakub Kettner jako Absolon a David Szendiuch, který byl skvělý jako
Attila v Olomouci, se v ND představí jako Dargun).
Národní divadlo Praha
Zdeněk Fibich
Pád Arkuna
Pád Arkuna
Premiéry 9. a 10. října 2014.
Inscenace bude uvedena v rámci programu Roku české hudby.
Zdeněk Fibich |
Autor
libreta: Anežka Schulzová
Hudební nastudování: John Fiore
Dirigent: John Fiore
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Choreografie: Jan Kodet
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Hudební nastudování: John Fiore
Dirigent: John Fiore
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Choreografie: Jan Kodet
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Dílo jednoho z nejvýznamnějších českých romantických skladatelů bude v Národním divadle u příležitosti Roku české hudby scénicky uvedeno po více než osmdesáti letech. Do Opery Národního divadla se s Pádem Arkuna vrací dva tvůrci mimořádných operních zážitků minulých let – dirigent John Fiore a režisér Jiří Heřman.
Gunar: Jiří Sulženko, Jevhen Šokalo
Helga: Dana Burešová, Maria Kobielska
Absolon: Martin Bárta, Jakub Kettner
Dargun: Ondrej Mráz, David Szendiuch
Jaroměr: Aleš Briscein
Rutan: Tim Ribic, Martin Šrejma
Radana: Szilvia Rálik, Eva Urbanová
Dolen: David Nykl, František Zahradníček
Margit: Alžběta Poláčková, Pavla Vykopalová
Helga: Dana Burešová, Maria Kobielska
Absolon: Martin Bárta, Jakub Kettner
Dargun: Ondrej Mráz, David Szendiuch
Jaroměr: Aleš Briscein
Rutan: Tim Ribic, Martin Šrejma
Radana: Szilvia Rálik, Eva Urbanová
Dolen: David Nykl, František Zahradníček
Margit: Alžběta Poláčková, Pavla Vykopalová
Pád Arkuna je opera Zdeňka Fibicha na libreto české
překladatelky a kritičky Anežky Schulzové. Sestává ze dvou dílů: Helga (Op.
55), jednoaktová „předehra opery Pád Arkuna“, a Dargun (Op. 60), „II. díl opery
Pád Arkuna“ o třech jednáních. Poprvé byla provedena až po Fibichově smrti dne
9. listopadu 1900 v Národním divadle v Praze.
Po velkém úspěchu Šárky dal Fibichovi podnět k další opeře,
která se nakonec stala jeho poslední, ředitel Národního divadla František Adolf
Šubert. Ten v letech 1896-97 navštívil a ve svých Divadelních toulkách popsal
mimo jiné pozůstatky staré slovanské svatyně boha Svantovíta na Arkoně na
severoněmeckém ostrově Rujána. Tuto svatyni vyvrátil a zničil v křížové výpravě
roku 1168 dánský král Valdemar I. Veliký; tažení se účastnil i jeho kancléř a
biskup v Roskilde Absalon (1128-1201).
Zdeňka Fibicha a jeho spolupracovnici Anežku Schulzovou námět
zaujal. V červnu 1898 podnikli spolu sami výlet na Rujánu, kde na ně zapůsobila
chmurná, baladická atmosféra baltského pobřeží, a Schulzová poté na základě
Šubertem shromážděných historických a etnografických materiálů napsala
ambiciózní libreto nazvané Pád Arkuna. Libretistku a skladatele nezaujal jen
slovanský pohanský element, i dánské prostředí, z něhož pocházeli dobyvatelé
Arkony, jim nebylo neznámé. Na skandinávské téma narazil Fibich již při
melodramu Hakon (1888) a při nedokončené opeře Frithjof (1872-73), Anežka
Schulzová překládala z dánštiny mj. literární studie Georga Brandese a
neúspěšně žádala o povolení využít pro operní libreto hru Paní z námoří Henrika
Ibsena.
Ada Nordenová, Helga (ND Praha 1925) |
Veřejnosti byla nejprve představena rozsáhlá předehra, a to na
filharmonickém koncertě z Fibichových skladeb konaném 7. března 1899. Prvního
nastudování v Národním divadle se pečlivě ujali nový šéf opery a dirigent Karel
Kovařovic a režisér Robert Polák (zpívající též roli Gunara), kostýmy a
rekvizity byly „zhotoveny dle historických památek“. Fibich se účastnil zkoušek
své opery, i když se jeho zdraví valem horšilo. 15. října 1900 zemřel. Premiéra
jeho posledního velkého díla se konala tři týdny po jeho smrti. Obecenstvo i
kritika přijaly operu spíše s úctou k právě zemřelému skladateli než s
nadšením. Do 4. ledna 1901 se konalo šest repríz, po přestudování se v sezónách
1902/03 až 1904/05 odehrálo dalších sedm představení.
Libreto bylo poprvé vydáno roku 1899 časopisecky (Helga) a
roku 1901 knižně (Dargun). Klavírní výtah byl vydán roku 1899.
Po „lyrické trilogii“ (Bouře, Hedy, Šárka) znamená Pád Arkuna
v operní tvorbě Zdeňka Fibicha zčásti hledání nových forem, zčásti návrat k
některým rysům jeho předcházejícího období. Řadu prvků má podobných s velkou
operou: i zde je námětem střet individuálních osudů a dějinných událostí,
tvořící efektní napětí mezi subjektivitou a objektivitou, ve finále opery
hlavní hrdina zahyne v troskách svého chrámu stejně jako Jan v Meyerbeerově
Prorokovi a podobně jako hlavní hrdinové ve Wagnerově Rienzim a Saint-Saënsově
Samsonovi a Dalile. Některé pasáže jsou „uzavřenými čísly“. Přesto strukturou i
motivickým zpracováním odpovídá základním požadavkům hudebního dramatu.
Atmosféra osudové tragédie přibližuje Pád Arkuna Nevěstě messinské a Hippodamii,
epická rozlehlost a využití mohutných sborů připomínají Blaník, ale i Šárku,
navíc stejně jako v „lyrické trilogii“ mají významné, i když nikoli už
centrální místo milostné scény. Pro Fibicha je samozřejmá dokonalá česká
deklamace.
Pád Arkuna se dělí na dvě velmi odlišné části. První část,
nazvané podle hlavní hrdinky Helga, tvoří prolog k jádrovému ději opery, který
se odehrává o řadu let později. (Tuto techniku využívá více operních děl.
Například Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov k definitivní verzi opery
Pskoviťanka z roku 1895 předeslal podobně samostatný prolog Věra Šelogová,
které stejně jako u Pádu Arkuna spojuje podoba matky z prologu s dcerou z
hlavní opery.) Děj Helgy je spíše komornější, opera je psána jen pro čtyři
hlasy bez sboru, odehrává se s v jediném uzavřeném prostoru, je uvozena i
ukončena zvuky harfy naznačujícími, že jde o vyprávění, možná epickou píseň,
předcházející vlastnímu dramatu.
Oproti tomu tříaktový druhý díl Dargun pojmenovaný podle
hlavní mužské postavy má bohatý děj, odehrávají se v něm základní dramatické
konflikty a obsahuje rozsáhlé sólové, sborové a ansámblové plochy.
Miloslav Jeník, Jaroměř (ND Praha 1925) |
Celková atmosféra je spíše pochmurná a tíživá, odráží se v ní
jak barbarské pohanské prostředí, tak „zachmuřená poezie severského moře,
baladická atmosféra drsného, skalnatého pobřeží a nezdolných vln“. Hlavní
myšlenkový střet mezi dvěma světovými představami v ději končí vítězstvím
křesťanství, hudba je však zjevně neztotožňuje s pozitivním východiskem (podle
Anežky Schulzové se Fibich označoval za „starého pohana“, panteistu). Podle J.
Jiránka v tomto svém posledním velkém díle Fibich došel „až na sám pokraj pro
tuto dobu tak typické nevíry a skepse“.
Přestože Pád Arkuna nikdy nedosáhl oblíbenosti některých
jiných Fibichových oper a inscenační náročnost omezovala jeho uvádění,
objevoval se v prvním čtvrtstoletí po skladatelově smrti pravidelně na českých
jevištích (pražské Národní divadlo jej uvedlo znovu v letech 1902 a 1925, české
divadlo v Brně v letech 1913 a 1924, české divadlo v Moravské Ostravě v letech
1922 a 1936…) Po II. světové válce však již nikdy nebyl v úplnosti uveden.
Zkratku celé opery uvedlo na dvou koncertech Národní divadlo 4. a 26. května
1989 (dirigent Petr Vronský).
Větší štěstí měla „předehra“ Helga – pro své komornější
pojetí a pouhé čtyři zpěvní úlohy se ukázala vhodnou pro školní představení a
nastudovalo ji divadlo DISK pražské AMU roku 1957, operní studio JAMU roku 1965
a naposledy studio TON pražské AMU roku 1999.
Problémem pro inscenaci tohoto díla je, vedle ryze
praktických ohledů na jeho hudební náročnost a potřebu dramatických hlasů,
zejména patos jednání postav; právě kolem roku 1900, doby dokončení opery,
nastává v činohře i v opeře zlom ke zcivilnění hereckého projevu, se kterým je
rozmáchlost hudebních gest Darguna obtížně slučitelná. Mimo české země Pád
Arkuna uveden nebyl.
Václav Kliment, Dargun (ND Praha 1902) |
Děj opery – Helga
V domě dánského šlechtice Gunara sedí u přeslice jeho dcera
Helga a poslouchá lomoz mořského příboje (árie Ó slyš, jak moře kvílí). Zvuk
rohu z přijíždějící lodi jí oznamuje, že se z výpravy proti odbojnému Erikovi
vítězně vrací její snoubenec, bojovník Absalon. Dříve by mu Helga radostně
běžela vstříc, ale v Absalonově nepřítomnosti se zamilovala do hosta svého
otce, slovanského bojovníka Darguna, a nyní s ním čeká dítě. Dargun ji však v
posledních dnech zanedbává, protože se cítí mocně přitahován k poslání kněze a
služebníka svého boha Svantovíta. Upadá do mystického blouznění a je si vědom,
že Svantovít od svých zasvěcenců vyžaduje potlačení veškerých změkčilých citů
(árie Srdce mé, teď hlucho buď).
Přichází Absalon. Děkuje za vítězství Hospodinu a spěchá k
Helze (árie Na vlnách bouřných v seči krvavé). Zatímco Gunar radostně vítá
nastávajícího zetě, snoubenka se k němu chová odmítavě a Dargun opovrhne
Absalonovou nabízenou rukou. Absalon správně vytuší, že pohanský host je důvodem
Helčina odcizení, a vyzývá jej k boji, ale Helga navrátilce zadržuje a přiznává
se mu ke své lásce i jejím důsledkům (árie Já klidně zbrani hleděla jsem
vstříc). Absalon v rozlícení chce nejprve Helgu zabít, ovládne se však, když si
uvědomí, že usmrcením milované bytosti by neusmrtil svou lásku (árie Když
pohřbíváme druha milého). Snaží se dokonce Darguna zadržet. Ale ten se cítí
povinen obětovat svůj život Svantovítovi a odmítá zachránit Helžinu čest
sňatkem (árie Tam v dáli nad hladinou modravou).
Helga proklíná Dargunova necitelného boha a přiznává se
veřejně k svému mateřství. Její otec Gunar se vrhá na Darguna s mečem v ruce,
aby pomstil Helžinu ztracenou čest. Dargun se zápasu snaží vyhnout, nakonec
však starce probodne. Zatímco Svantovítův nový kněz odjíždí do své vlasti,
umírající Gunar jej proklíná a svěřuje svou dceru Absalonovi. Ten se zaslibuje
Kristovi a boji proti Dargunovu pohanskému bohu.
Pád Arkuna - 09.11.1900, Karel Štapfer, návrh kostýmu Gunar (dle historických památek) |
Děj opery –
Dargun
Uplynulo dvacet let. Absalon se stal biskupem a kancléřem
dánského krále. Nyní vede výpravu Dánů proti Rujancům, kteří pořádají loupeživé
výpravy na dánské území a přepadají dánské lodě. Všude jej provází jeho
schovanka, Helžina dcera Margit. Ale Absalonova loď ztroskotala v bouři. – Na
Rujaně mezitím spíše než Rutan a Jaroměr, synovci pohanského knížete Tetislava,
fakticky vládne velekněz Svantovítova chrámu v Arkoně Dargun.
1. jednání
Na rujanském pobřeží stojí ctižádostivá Radana, manželka
Rutanova, která je však vášnivě zamilována do svého švagra Jaroměra (árie On
blíží se, můj život i má smrt). Je odhodlána získat jej za každou cenu, i za
cenu vraždy.
Rybáři přinášejí na břeh ztroskotance vytažené z mořských
vln: Absalona a zdánlivě mrtvou Margit, již Absalon zázračně vzkřísí. Na místě
je nachází Jaroměr a na první pohled se do Margit zamiluje (árie Proč srdce
toužně bije'), ale i ona do něj. Kníže nabízí Absalonovi a Margit pomoc, ale
biskup prozatím odmítá – nechť je znovu vyhledá, zatouží-li po pravé víře.
S Jaroměrem se setkává Radana. Ponouká jej proti svému
manželu Rutanovi, vytýká mu povolnost vůči veleknězi Dargunovi a nakonec mu
vyznává svou lásku a vyzývá jej ke vzpouře proti svému muži. Jaroměr ji však s
pohrdáním odmítá.
Rutan se vrací z vítězné lodní výpravy. Dargun vítá jej i
jeho bojovníky v Svantovítově svatyni. Všichni vzdávají díky Svantovítovi.
Velekněz rozděluje kořist mezi lid a současně ho nabádá k úctě a poslušnosti
bohům. Vyzývá k další výpravě proti Dánům. Rutan slibuje svou účast, Jaroměr se
však – k Radanině radosti – staví proti tomuto plánu. Dargun jej vyobcovává ze
společnosti a prohlašuje za psance. Jaroměra se ujímá Absalon, protože kníže se
ukázal hodným nové víry. Biskup jej hodlá obrátit na křesťanství a využít pro
své záměry.
2. jednání
Absalon, Margit a Jaroměr se uchýlili do sluje v bukovém lese.
Margit je šťastna (zpěv Již tichne les a zvolna usíná) a pod Absalonovým
dohledem si s Jaroměrem sdílejí své čisté city (duet Jak v moře hvězdy kanou).
Biskup je však neklidný, protože k jeho úkrytu se již blíží Dargunovy oddíly a
očekávané dánské lodě dosud nedorazily. Posílá tedy Margit, aby je se skály
vyhlížela, a Jaroměra, aby u břehu připravil člun. Sám se obrací v modlitbách
ke Kristu.
Dargun mezitím vypátral místo pobytu tajemného cizince, který
šíří nepřátelskou víru. Při vstupu do jeskyně se jej zmocní hněv nad křížem,
znakem „bledého mrtvého boha“, a chce jej rozbít. Absalon mu v tom zabrání a
mezi oběma muži nastane prudký dialog o jejich protichůdných světonázorových
představách. Když se Dargun opět vrhá se sekerou na kříž, uvidí vedle něj
navrátivší e Margit. Zděšen ji považuje za přízrak mrtvé Helgy, který mu
nepřátelský bůh posílá na znamení své moci, a prchá. Margit žádá po Absalonovi
vysvětlení, proč divoký pohan pronesl jméno její matky, ale podle biskupa patří
toto tajemství jen Bohu a zesnulým.
Rutan se dozvěděl o nevěrnosti své ženy Radany a v žárlivosti
ji vleče na Arkonu. Radaně se však poblíž jeskyně nejen podaří Rutana úlisně ujistit
o své lásce, ale svou předstíranou vášní v něm vyvolá prudkou tělesnou touhu.
Odebírají se spolu do jeskyně, kde však místo milostného aktu Radana svého
manžela probodne dýkou. Poté vyčkává u jeskyně na Jaroměra. Jako první se však
vrací Margit a Radana se z rozhovoru s ní dozvídá, že Jaroměr je zamilován do
této mladé cizinky. Ze žárlivosti ji před Rutanovými lidmi obviní z vraždy
knížete a Margit je odvlečena k soudu do Arkony. Když se pak dostaví Jaroměr,
Radana mu vylíčí, co pro dobytí jeho lásky učinila, a opět se mu nabízí.
Jaroměr k ní ale cítí jen znechucení a opovržení. Radana si uvědomí, že jej
nikdy nezíská, a rozhoduje se před soudem přiznat ke svým činům a nést
důsledky.
Sotva odejde, přináší Absalon zprávu o tom, že dánské vojsko
dorazilo. Pod Jaroměrovým vedením se vypraví dobýt a zničit Arkonu (zpěv
Absalona Povstaň, Hospodine).
Pád Arkuna - 09.11.1900, Karel Štapfer, návrh kostýmu Helgy (dle historických památek) |
3. jednání
Dargun v předsíni Svantovítova chrámu přemítá o spatřeném
Helžině zjevení (árie Co nejistota nebo váhání). Vstupuje Radana a přiznává se
mu ke svému ohavnému činu. Velekněz jí nejdříve nechce věřit, pak ale svoluje,
aby podstoupila trest, který si sama vyvolila – být upálena na Rutanově
pohřební hranici. Dargun dává předvolat zajatou Margit a vyptává se jí na její
původ. Ta vypráví o své matce, která umírajíc žehnala jejímu otci, a o své
touze otce jednou poznat a obejmout. Dargun je dojat natolik, že zapomene na
přísnost, se kterou mu jeho bůh zakazuje lidský cit, a bere svou dceru do
náručí (duet Žel, ach, drahý otec můj).
Margit Draguna varuje před blížícím se dánským vojskem a
vášnivě jej přemlouvá, aby si zachránil život přijetím křesťanské víry. Tu však
Dragun odmítá jako „lstivý přelud“, chápe se meče a vyzývá Svantovíta, aby mu
pomohl bránit Arkonu proti Dánům. Tu se však ukazuje, že útočníci již na
nestřeženém místě podpálili obranné hradby. Mezi kněžími a Rujanci vzniká
panika, začíná hořet i hlavní chrám. Dargun hodlá vytrvat až do konce, ale
rozlícen kácí sochu Svantovíta, který nedokázal své město a svůj lid ochránit.
Z hořící svatyně vynáší Jaroměr omdlelou Margit, Darguna i Svantovítovu modlu
pohřbí zříceniny.
Z hrdé Arkony zbylo jen spáleniště. Zbylí Rujanci se
vzdávají, přijímají od Absalona křest a podrobují se Jaroměrovi a Margit jako
svým novým vládcům pod dánskou ochranou. Vítězné křesťanské vojsko zpívá Te
Deum laudamus.S textem pomohla Wikipedie a fotografie jsou z archivu ND Praha.
Pád Arkuna - 04.05.1989, ND Praha (Dalibor Jedlička, Daniela Šounová-Brouková, Luděk Vele, Ivan Kusnjer) |
Žádné komentáře:
Okomentovat