13. srpna 1843 se v Brandýse nad Labem
narodil hudební skladatel Karel Šebor, v německé podobně Carl Richard Šebor,
(13. srpna 1843, Brandýs nad Labem – 17. května 1903, Královské Vinohrady) byl
český houslista, hudební skladatel, dirigent. Hudbu skládal od svých 13 let a
byl ve své době považován za zázračné dítě. Hru na housle a hudební teorii
vystudoval na Pražské konzervatoři. Poté působil coby druhý kapelník a
sbormistr v orchestru Prozatímního divadla společně s Bedřichem Smetanou. Byl
bratr chemika, průmyslníka a člena panské sněmovny Františka Šebora.
15. srpna 1986 se ve Velkém festivalovém
divadle v Salzburgu konala světová premiéra opery Černá maska Krzystofa
Pendereckeho.
Krzysztof Penderecki (* 23. listopadu 1933, Dębica) je polský
skladatel klasické hudby a oper, jeden z nejvýraznějších představitelů hudební
avantgardy druhé poloviny 20. století.
Krzysztof Penderecki
Skladbu studoval na Vysoké hudební škole (Wyższa Szkoła
Muzyczna, nyní Akademia Muzyczna) v Krakově u Artura Malawského, kterou ukončil
v roce 1958. Jeho zvukovým jazykem byl zpočátku ze serialismu vycházející
sonorismus, za jehož tvůrce je považován (např. žalozpěv Ofiarom Hiroszimy, Obětem
Hirošimy, Polymorphia, De natura sonoris). Na prahu 70. let chtěl vyjadřovat
stav člověka a bolest jeho existence, odvrhl estetiku sonorismu a šel ve směru
využívání přínosu německé symfonické hudby 19. století (Symfonia wigilijna,
Štědrovečerní symfonie), čímž se stal snad nejvýznamnějším epigonem této
formace. V roce 1987 mu byla udělena Wolfova cena za umění. V roce 2005 byl
polským prezidentem vyznamenán Řádem bílého orla.
Jeho sedmá symfonie Sedm bran jeruzalémských
kombinovaná s počítačovou animací Tomasze Bagińského získala cenu Český křišťál
na 46. Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha.
Přátelé, tak jsem zpátky, dovolená je za mnou a přede mnou,
ale i před vámi je další sezóna a já jsem na začátku prázdnin slíbil, že se
podíváme, co všechno nám naše operní domy připravují. Jak jsem slíbil, tak
činím.
Na začátku července jsem psal, že budu muset asi odvolat svůj
výrok o dramaturgii našich operních scén. Přátelé, pro sezónu 2014/15 skutečně odvolávám,
že by se měli dramaturgové nad sebou zamyslet, protože se asi zamysleli. No
posuďte sami, v Liberci bude 26. září premiéra opery Josefa Bohuslava
Foerstera, Eva. Já osobně jsem tuto operu na jevišti neviděl a budu úplně a
zcela upřímný, vím, že tato opera existuje, slyšel jsem sem tam nějakou tu
ukázku, ale nikdy jsem Evu celou neslyšel, nevlastním ani nahrávku. Musím se
nad sebou zamyslet, co by tomu asi řekla moje ze všech nejoblíbenější dirigentka
ZKP. Juchů, Supraphon ji má…
V Liberci připravuje Evu skvělý tým.
Dirigent: Martin Doubravský
režie: Linda Keprtová
Scéna a kostýmy: Marie Blažková
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Asistentka režie: Jana Ottová
Hudební příprava: Maxim Biriucov, Tatiana Drybas
Premiéra: 26. 9. 2014
Eva je nejznámější opera (Op. 50) o třech jednáních českého
skladatele Josefa Bohuslava Foerstera na vlastní libreto podle hry spisovatelky
Gabriely Preissové Gazdina roba z roku 1889. Poprvé byla provedena dne 1. ledna
1899 v Národním divadle v Praze.
Růžena Maturová (Eva) 1.1.1899
Průlomové naturalistické drama Gabriely Preissové Gazdina
roba zaujalo Josefa Bohuslava Foerstera již při své premiéře v pražském
Národním divadle 7. listopadu 1889. Tehdy Foerster působil jako divadelní
kritik Národních listů a napsal kritiku tohoto dramatu. Brzy poté začal
pracovat s Jaroslavem Kvapilem na opeře jiné, rovněž realistické téma (Debora),
dlouho však přemýšlel rovněž o zhudebnění Evy. Později ve svých pamětech
(Poutník v cizině) napsal: „Živost postav, přímočarost děje, dramatický
konflikt a především postava Evy čistotou citovou uchvacující přímo vyzývaly k
hudební interpretaci, jež musí býti zejména po stránce citové naplněním toho,
co lze slovem jen naznačiti, ale nikdy vysloviti.“
Eva - 25.11.1917 (Karel Štapfer - scéna, III. jednání)
V létě 1894 jel Foerster se svým bratrem Viktorem na
Slovácko, aby poznal život tamního lidu. Účastnil se mimo jiné lidové svatby ve
Velké nad Veličkou a slovácké „tklivé písně ho uchvacovaly“ (na hudebním
materiálu budoucí opery však stopu nezanechaly). Na základě svých zážitků
vytvořil Tragickou ouverturu op. 67 a první skici k Evě. Definitivně se k
námětu vrátil v roce 1895, již v době svého působení v Hamburku, kde prý v
jednom hodináři nalezl inspiraci pro postavu Samka.
O úpravu Preissové prozaického textu na básnické libreto
požádal opět Jaroslava Kvapila, ale když ten se k práci neměl, začal Foerster
upravovat text sám: především jej zkrátil, odstranil většinu folklorismů a
převedl do veršované podoby. Libreto sepsal v květnu a červnu roku 1895,
hudební skicu napsal mezi srpnem 1895 a říjnem 1896, následovala etapa
instrumentace. Mezitím (16. listopadu 1896) vypsalo družstvo Národního divadla
soutěž o českou tragickou operu a Foersterovi se podařilo operu zcela dokončit
do konce dubna 1897, uzávěrky soutěže. Vážnými soupeři přihlášenými do konkurzu
byli Zdeněk Fibich se Šárkou a Karel Kovařovic s Psohlavci, který nakonec
zvítězil. I Šárka a Eva byly brzy uvedeny a shodou okolností se všechny tři
opery staly z děl svých autorů nejúspěšnějšími. Eva měla premiéru na Nový rok
1899.
Eva - 30.12.1981 (Marta Cihelníková, Jindřich Jindrák) ND Praha
Foersterova Eva je první tragickou operou z prostředí české
vesnice, které bylo do té doby v českém hudebním divadle představováno jen v
rozmarném duchu Prodané nevěsty. Skladatel již v Deboře využil realistický
příběh, ale ten sám o sobě nebyl hlavním předmětem jeho zájmu; ten patřil
mravnímu poselství a realistický základ spíše zevšeobecňoval a stylizoval do
formy symbolu. V tomto duchu provedl i úpravy hry na libreto s cílem
„vyzdvihnouti základní linie, akcentovati lyrické a dramatické momenty,
zachytiti jednotlivé postavy a děje v jich psychologické pravdivosti, konečně
vypustiti veškeré figury vedlejší“. Až na některé výrazy (gazda, roba,
krajčírka…) odstranil z prózy Preissové dialekt. Důvodem bylo jednak to, že si
již v činoherní podobě povšiml úskalí, které znamenalo zvládání nářečí hercům
zcela cizího, a že jej sám neovládal tak, aby mohl provést nutné změny textu.
Prostá próza a dialekt navíc neodpovídaly jeho představě o „hudbě jako odrazu
ráje na zemi“, k tomu byl nutný ušlechtilý a básnivý jazyk a verše. Zveršování
bylo také nutné kvůli periodickému rázu Foersterových melodií, který vyžadoval
pravidelný rytmus zpívaného slova. Výsledkem byl proto jazyk – zejména pro
vesnické prostředí – značně strojený, obdobný poezii lumírovců. Zásahy do
hlavního děje byly spíše drobné, významné je, že v opeře oproti divadelní hře
Evino dítě zemře. Ponechán byl výrazný motiv sociální, přestože těžiště příběhu
se přeneslo do psychologického světa postav; výrazem toho je i změna názvu hry
ze společenského postavení („Gazdina roba“) na individuální „Eva“. Naopak až na
drobný náznak byl potlačen motiv nevraživosti náboženské, a to i za cenu
určitého zatemnění děje: Evina víra v možnost rozvodu je ve hře spojena s
přestupem Mánka od katolictví k luteránství, v opeře je bez tohoto zdůvodnění
nerozumná a bláhová. Zredukovány byly co do obsahu i významy scény národopisné (posvícení,
dožínky).
Hlavní Foersterovu pozornost od počátku poutala titulní
postava Evy, nikoli prosté vesnické dívky, ale ušlechtilé ženy, která jde
rozhodně za svým životním štěstím bez společenských předsudků; je jakýmsi
ztělesněním touhy po lepším životě. Její postava stojí jednoznačně ve středu
děje, ostatní se k ní jen vztahují; je to „žena záhadné a vznešené duše“, jež
„zvedá se nad ostatní postavy do osamělých výšin“. Jejím skutečným protihráčem
je další žena, Mešjanovka. Zatímco v prvních výstupech má rychlý a poněkud
komický motiv, v posledním jednání se její charakterizace prohlubuje o stránku
matky, která, přestože volí způsoby, jež jí nezískají divákovy sympatie,
nakonec má stále na mysli blaho svého syna – hudebně vyjádřeno přechází do
kantilény. Dějově slabšími a pasivními postavami jsou Mánek, jehož hlas se v
milostných scénách vášnivě lyricky rozezpívá, jinak však zaniká, a Samek, jehož
hudba vyjadřuje především dobrotu, oddanost a soucit.
Z Foersterových oper pouze Eva končí tragicky, avšak v
souladu s jeho přesvědčením, že hudba není schopna vyjádření negativních citů,
není smrt hlavní hrdinky katastrofou a Eva nepáchá sebevraždu ze zoufalství.
Naopak její smrt je katarzí, očištěním, a Eva umírá s viděním ráje. Právě toto
finále, polyfonicky vystavené a hudebně gradované v pěti stupních, je
považováno za hudebně nejcennější část opery.
V kontrastu k až naturalistickému příběhu je hudba „poněkud
akademická“; dramatické konflikty jsou spíše uhlazeny a odehrávají se pod
povrchem, v nitru postav, jejichž vnější dramatické činy jsou napohled prosté.
Strukturálně jde o operu dělenou do uzavřených čísel povětšinou lyrického rázu,
ale s plynulejšími a otevřenějšími přechody. Hlavní postavy mají své příznačné
motivy, které jsou často variovány a prolínají se v polyfonických formách; Evin
je přitom nejvýraznější a určující pro atmosféru celé opery. Písně (Zuzčina a
Rubačova), sbory a tance evokují lidové prostředí, ale nejsou nijak zaměřené na
„lokální kolorit“ konkrétně slovácký a navíc doléhají „jako ozvěnou“ a „nevyhnou
se vždy banalitě“. Typická pro Foerstera je volná polyfonie (zejména ve všech
třech předehrách a ve finále), bohatá harmonie a orchestrální barva, která
často výrazem a účinností převládá nad zpěvem.
Eva - 30.12.1981 (Libuše Márová) ND Praha
Eva má pro vývoj české opery značný význam. Znamená další
etapu v rozvoji tradice opery smetanovské a dvořákovské, ke které se Foerster
hlásil. Anna Hostomská považuje Evu za „nejpokrokovější dílo po Nevěstě
messinské, Ladislav Šíp za „jeden z vrcholů a jedno z finálních děl klasického
období české opery“. V řadě ohledů je protikladem toho, jak k velmi podobnému
tématu přistoupil o málo později Leoš Janáček v Její pastorkyni. Ve světovém
kontextu se řadí spíše k lyrickým dramatům Julese Masseneta, zatímco Janáčkova
opera má blíže k verismu.
Eva byla vždy nejúspěšnější Foersterovou operou a od premiéry
až do 60. let 20. století patřila ke standardnímu repertoáru českých operních
scén. Pražské Národní divadlo ji od premiéry mělo na repertoáru téměř
nepřetržitě (inscenace v letech 1904, 1910, 1917, 1926, 1939, 1943, 1945, 1949)
až do roku 1965. Poslední inscenaci uvedlo roku 1981. Eva se zde hrála
naposledy 29. prosince 1984, což je i datum jejího posledního představení na
českém jevišti. Dosáhla zde 263 představení, častěji se z českých oper hrála
jen díla Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka, Blodkova V studni,
Fibichova Šárka a Kovařovicovi Psohlavci – poslední dvě shodou okolností
soupeři Evy v konkurzu z roku 1897.
Podobně často se za života skladatele hrála i v jiných
českých divadlech (Národní (Zemské) divadlo v Brně: 1905, 1910, 1922, 1925,
1931, 1939, 1949; Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě: 1925, 1938, 1944,
1946, 1950, 1956, Městské divadlo v Olomouci: 1923). Po druhé světové válce se
hrála v Opavě (1949 a 1966), Liberci (kolem 1950 a 1971), Plzni (1955) a
Olomouci (1971), jakož i v brněnské Komorní opeře (1976).
Na Slovensku Evu uvedlo několikrát Slovenské národní divadlo
v Bratislavě, a to již brzy po svém vzniku roku 1921 (premiéra 21. března),
poté roku 1928 a naposledy v období Slovenského státu v roce 1941 (premiéra 8.
února). V poválečné době ji uvedlo Divadlo Jozefa Gregora Tajovského v Banské
Bystrici (premiéra 23. ledna 1960).
Jako jediná Foersterova opera se Eva dostala i do zahraničí.
Roku 1915 byla uvedena ve vídeňské Lidové opeře (Volksoper), avšak pod názvem
Marja, aby ji obecenstvo nezaměňovalo se současně uváděnou operetou Franze
Lehára. V roce 1923 pak byla uvedena v německém Freiburgu a o dva roky později
ve slovinské Lublani, kde byl tehdy šéfem opery český dirigent Antonín Balatka.
Poslední zahraniční inscenaci a současně dosud poslední inscenaci Evy vůbec
uvedl roku 2004 Operní festival ve Wexfordu.
Obsah opery
1. jednání
Mládež se vesele baví v hospodě, před ní na lavičce sedí
chromý kožišník Samko. Z krčmy vyběhnou Eva a Mánek. Eva se zlobí, že se Mánek
nechal zvolit na slavnosti stárkem, a to znamená, že musí celý večer tančit se
stárkou – Maryšou z bohatého statku. Tuto volbu nepochybně nastražila
Mešjanovka, Mánkova matka, která chce zabránit vztahu svého syna s chudou
švadlenou („krejčířkou“) Evou. Eva vyčítá Mánkovi nerozhodnost a povolnost
matce, Mánek ji ujišťuje o své lásce (duet „Ty utrápíš mne, Evo.“). Eva má
špatnou, tesknou náladu, nechce se vrátit do sálu. Mánek tedy raději odchází
domů.
Eva se dává do hovoru se Samkem. Samko si stýská na svůj úděl
mrzáka. Eva ho utěšuje: je přece hodný člověk, mistr svého řemesla, statek má
bez dluhů, jistě by našel nevěstu. Ale Samko má prý jen jedinou rád, a na tu si
nemůže myslit. Chasa z hospody hledá
svého stárka, nalézají jej doma a odvádějí ho zpět k muzice. Za ním vychází
jeho matka, a když uvidí Evu, upomíná ji, aby si na Mánka ani na jeho statek
nemyslela (árie „Dobře, že jdeš, poběhlice.“). Samko se Evy zastane. Eva trpí
nespravedlivými urážkami a rozhoduje se: nechce Mánka za manžela ani Mešjanovku
za tchyni. Povzbuzen tím jí Samko vyznává lásku (árie „Jak jsi divná! Květ,
jenž z trávy na mne kývá.“). Eva náhle činí osudovou volbu: stane se Samkovou
ženou. Samko je nadšen a kreslí si šťastnou budoucnost (duet „Evo, pravdu jsi
mi děla? Vidím již svou chatku prostou.“), ale pravý výraz svého štěstí nalézá
teprve tehdy, když od něj Eva s přáním dobré noci odejde (árie Samka „Koho by
neoslnil ten náhlý obrat? Když sám jsem toužil.“). Zato Evě se staví srdce nad
ztracenou láskou, ač je odhodlána být Samkovi dobrou ženou (árie „Noc se již
snesla. Ó vy lidé závistiví…“). Vrací se Mánek a hledá Evu. Postavil se matce a
nechce ošklivou Maryšu, k sňatku s Evou však stěží získá matčin souhlas. Eva
jeho neurčité sliby tvrdě a ironicky odmítá: Mánek si nemusí dělat starosti,
ona již je zadána (duet „Evuško, pomoz ty“).
2. jednání
(Světnice v Samkově chalupě) Uplynulo několik let. Evino
manželství je nešťastné. Její dcerka zemřela a ona klade vinu Samkovi, který
odmítl přivolat doktora, Mánek se oženil s Maryšou a mají děti. – Služebná
Zuzka poklízí světnici a zpívá si (píseň „Letěl ptáček, letěl.“). Samko se ptá
po Evě, ta je však na hřbitově u hrobu svého dítěte, kde nyní tráví hodně času.
Mánek se kolem ní stále točí. Když se Eva vrátí, zastaví se mlčky u osiřelé
kolébky (tercet „Tak smutná, bledá vždy se vrací.“).
Přichází Mešjanova pod záminkou, že si chce u Samka objednat
nový kožich, ale ve skutečnosti chce Evu podráždit vychvalováním svého
rodinného štěstí (árie „Dej vám Pán Bůh dobrý večer.“). Eva ji krátce odbude a
manželovi vyčítá, že se jí nezastane. Tvrdě rovněž odmítá Samkovy výčitky, že
se vídá s Mánkem a tancovala s ním u muziky. Samko odchází k sousedovi, Eva nereaguje
na jeho loučení. Když jí Zuzka naznačuje, že by se k muži měla chovat mírněji,
Eva přiznává, že od smrti svého dítěte cítí k Samkovi jen odpor (árie „Vše, co
mne blažilo, života cena.“). Mánek prý ji ujišťoval, že ji miluje, a dnes v
devět hodin ji má navštívit. Zuzka je tím zděšena a má neblahou předtuchu. A
již je Mánek tady, Eva ho pustí dovnitř a společně vzpomínají na čas jejich
lásky. Ale Mánek má novinu: uzavřel gazdovskou smlouvu na statek v Rakousích a
chce, aby Eva odešla s ním (duet „Evuško, čekáš? Zda vstoupit smím? Evuško,
duše má, jak ti mám říci…“). Doufá, že dosáhne rozvodu a pak se budou moci
vzít.
Vrací se Samko. Mánek se rychle vytratí, ale Eva žárlivému
manželovi tajné dostaveníčko nehodlá zatajovat. Samko se po ní napřáhne holí,
pak se dá do pláče a odchází se modlit. Eva se rozhoduje ještě dnes odejít s
Mánkem. Samko si uvědomuje, že je opět a navždy sám.
V.Soukupová jako Mešjanovka, 1981 ND Praha
3. jednání
(Dvorec v Rakousích na břehu Dunaje) Na statku, který
obhospodařují Mánek s Evou, skončily žně. Ženci a žnečky tancují sousedskou a
zpívají (sbor „Vodu, vodu, nechci já ji…“). Vzdávají hold gazdovi a ten jim
děkuje a propouští je. Zuzka uklízí nádobí. Podnapilý dělník Rubač se připotácí
a žádá po ní ještě pití (Rubačova pijácká píseň „Tu si sednu jako pán.“). Zuzka
odmítá a hrozí, že na něho povolá gazdinu, aby zjednala pořádek. Ale Rubač Evu
urazí: jakápak je to gazdina – je to „po živém muži vdova“, roba. Eva to
zaslechne. Rubače s klidem a stroze vykazuje, ale o samotě ji pronásleduje
pocit hanby a hříchu. Mánek se ji pokouší rozveselit a ukazuje jí, jak se jim
vede práce. Evu tíží vlastní svědomí i lidské pomluvy, přesto však věří, že
jejich láska vše překoná (duet „Má duše, pojď… Přitul se blíž, svou dej mi ruku.“).
Eva Mánkovi vypráví sen: Zdálo se jí, že se ocitla v Samkově domku a potkala
tam své rodiče. Ptala se, jak se tam ocitli, ale nic neřekli a matka jen
povzdychla. Na to se jí zjevilo její dítě, které ji volalo za sebou (árie „Dnes
v noci zlý mne zlekal sen.“).
Zuzka ohlašuje, že nenadále přijela Mešjanovka. Eva se jí
chce postavit spolu s Mánkem, ale na jeho naléhání odejde. Mešjanovka vchází.
Dozvěděla se, že Mánek zde žije s Evou. Vyčítá mu to a prosí jménem jeho ženy a
dětí, aby se k nim vrátil (árie „Ó, má stará, bědná hlava.“). Eva zpovzdálí
sleduje, jak Mánek není schopen matce odporovat (tercet „Co ztajit nelze, proč
váhám říci?“). Nakonec přesto řekne jasně, že neustoupí a vezme si Evu za ženu.
Matka mu předá dopis „z města“, a vidouc jeho leknutí, vzdálí se. Eva se vrací
a dozvídá se od Mánka, že úřady jejich sňatek nikdy neuznají. Mánek se ji snaží
utěšit: nelze-li jejich vztah úředně potvrdit, musí se s tím smířit, jejich
láska zůstává a to je hlavní (duet „Ty jsi zblednul v tváři… Též já snil jsem o
tom štěstí.“). Mánek Evu prosí, aby mu důvěřovala, a běží upokojit matku.
Eva o samotě propadá zoufalství. Modlí se a prosí Boha o
odpuštění. Pak se jí zdá, že slyší hlasy otce, matky i své dcerky, kteří ji
zvou k sobě, ba že vidí otevřenou bránu nebes a zástupy andělů, a se slovy „já
vidím ráj!“ se vrhá do Dunaje (závěrečná scén Evy „Sama jsem a opuštěna, Lituji
viny. Hlas otcův slyším. Hle, tmu již světlo záře plné stíhá.“). Mánek i
přibíhající lidé již nedokáží její smrti zabránit.
Děkuji Wikipedii za poskytnuté informace o opeře Eva.
5. srpna se narodil
francouzský skladatel Charles Louis Ambroise Thomas (5. srpna 1811, Mety,
Francie – 12. února 1896, Paříž, Francie) byl významný francouzský operní
skladatel období romantismu (19. století), jehož nejvíce proslavily jeho opery
Mignon (1866) a Hamlet (1868). Psal i komorní hudbu, balety a kantáty.
Charles Louis Ambroise Thomas
9. srpna 1975 zemřel v Moskvě Dmitrij
Dmitrijevič Šostakovič (25. září 1906, Petrohrad – 9. srpna 1975, Moskva) byl
ruský skladatel a klavírista, jeden z nejvýznamnějších představitelů hudební
moderny 20. století.
Narodil se v
Petrohradu. Pocházel ze středostavovské rodiny, jeho otec byl zaměstnán jako
fyzik v Ústavu měr a vah, matka byla pianistka. Přestože prokazoval výjimečné
hudební nadání již od útlého věku, započal své vzdělání v tomto směru až v
devíti letech, kdy se začal učit hře na klavír. V roce 1919 byl přijat na
konzervatoř, kde studoval klavír a skladbu.
Konzervatorní
studia absolvoval svou 1. symfonií, a ačkoli se poté nějaký čas živil klavírní
hrou k němým filmům, již v roce 1926 byla tato skladba provedena Leningradskou
filharmonií. Ve stejném roce napsal atonální klavírní sonátu. I v následujícím
období let 1927–1929 vytvořil díla avantgardního ražení (např. opera „Nos“ na
Gogolovy texty). Současně vystupoval jako klavírní virtuóz a interpret hudby
progresivních soudobých skladatelů, např. Sergeje Prokofjeva, Ernesta Křenka,
Paula Hindemitha a dalších. Získal též ocenění na soutěži pianistů ve Varšavě.
Počátkem 30.
let zkomponoval balety Zlatý věk či Jasný potok a toto období vrcholilo operou
„Lady Macbeth Mcenského újezdu“ (1932), jejíž hudba byla následně označena
stalinskou kritikou za vulgárně naturalistickou. Proto nemohla být až do roku
1961 provedena ani následující 4. symfonie.
Po vpádu
nacistických vojsk Šostakovič napsal 7. symfonii, věnovanou městu Leningrad.
Její slavnostní premiéra proběhla 29. března 1942 v Moskvě. Od roku 1943
Šostakovič žil v Moskvě a stal se profesorem na konzervatoři. V jeho tvorbě se
výrazně odrazily tragické válečné události (8. symfonie, 9. symfonie, houslový
koncert a moll aj.). V únoru 1948 bylo Šostakovičovo dílo podrobeno stranické
kritice a obviněno z formalismu, na což skladatel reagoval zjednodušením
struktury svých skladeb (Setkání na Labi, oratorium Píseň o lesích aj.).
Na své
vrcholné skladby opět navázal sérií poválečných symfonií, z nichž vyniká
zejména 10., 13. a 14. symfonie. Z ostatních děl zaujímají dále důležité místo
v jeho tvorbě např. písňové cykly Z židovské lidové poezie (1948), Satiry
(1960), Suita na slova Michelangelova (1974) či Sonáta pro violu a klavír,
napsaná v posledním roce skladatelova života (1975).
55 let
uplyne 9. srpna od úmrtí českého
hudebního skladatele Emila Františka Buriana.(11. června 1904, Plzeň – 9. srpna 1959, Praha) byl
český básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel,
dramaturg, dramatik a význačný režisér.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
