13. srpna 1843 se v Brandýse nad Labem
narodil hudební skladatel Karel Šebor, v německé podobně Carl Richard Šebor,
(13. srpna 1843, Brandýs nad Labem – 17. května 1903, Královské Vinohrady) byl
český houslista, hudební skladatel, dirigent. Hudbu skládal od svých 13 let a
byl ve své době považován za zázračné dítě. Hru na housle a hudební teorii
vystudoval na Pražské konzervatoři. Poté působil coby druhý kapelník a
sbormistr v orchestru Prozatímního divadla společně s Bedřichem Smetanou. Byl
bratr chemika, průmyslníka a člena panské sněmovny Františka Šebora.
15. srpna 1986 se ve Velkém festivalovém
divadle v Salzburgu konala světová premiéra opery Černá maska Krzystofa
Pendereckeho.
Krzysztof Penderecki (* 23. listopadu 1933, Dębica) je polský
skladatel klasické hudby a oper, jeden z nejvýraznějších představitelů hudební
avantgardy druhé poloviny 20. století.
Krzysztof Penderecki
Skladbu studoval na Vysoké hudební škole (Wyższa Szkoła
Muzyczna, nyní Akademia Muzyczna) v Krakově u Artura Malawského, kterou ukončil
v roce 1958. Jeho zvukovým jazykem byl zpočátku ze serialismu vycházející
sonorismus, za jehož tvůrce je považován (např. žalozpěv Ofiarom Hiroszimy, Obětem
Hirošimy, Polymorphia, De natura sonoris). Na prahu 70. let chtěl vyjadřovat
stav člověka a bolest jeho existence, odvrhl estetiku sonorismu a šel ve směru
využívání přínosu německé symfonické hudby 19. století (Symfonia wigilijna,
Štědrovečerní symfonie), čímž se stal snad nejvýznamnějším epigonem této
formace. V roce 1987 mu byla udělena Wolfova cena za umění. V roce 2005 byl
polským prezidentem vyznamenán Řádem bílého orla.
Jeho sedmá symfonie Sedm bran jeruzalémských
kombinovaná s počítačovou animací Tomasze Bagińského získala cenu Český křišťál
na 46. Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha.
Přátelé, tak jsem zpátky, dovolená je za mnou a přede mnou,
ale i před vámi je další sezóna a já jsem na začátku prázdnin slíbil, že se
podíváme, co všechno nám naše operní domy připravují. Jak jsem slíbil, tak
činím.
Na začátku července jsem psal, že budu muset asi odvolat svůj
výrok o dramaturgii našich operních scén. Přátelé, pro sezónu 2014/15 skutečně odvolávám,
že by se měli dramaturgové nad sebou zamyslet, protože se asi zamysleli. No
posuďte sami, v Liberci bude 26. září premiéra opery Josefa Bohuslava
Foerstera, Eva. Já osobně jsem tuto operu na jevišti neviděl a budu úplně a
zcela upřímný, vím, že tato opera existuje, slyšel jsem sem tam nějakou tu
ukázku, ale nikdy jsem Evu celou neslyšel, nevlastním ani nahrávku. Musím se
nad sebou zamyslet, co by tomu asi řekla moje ze všech nejoblíbenější dirigentka
ZKP. Juchů, Supraphon ji má…
V Liberci připravuje Evu skvělý tým.
Dirigent: Martin Doubravský
režie: Linda Keprtová
Scéna a kostýmy: Marie Blažková
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Asistentka režie: Jana Ottová
Hudební příprava: Maxim Biriucov, Tatiana Drybas
Premiéra: 26. 9. 2014
Eva je nejznámější opera (Op. 50) o třech jednáních českého
skladatele Josefa Bohuslava Foerstera na vlastní libreto podle hry spisovatelky
Gabriely Preissové Gazdina roba z roku 1889. Poprvé byla provedena dne 1. ledna
1899 v Národním divadle v Praze.
Růžena Maturová (Eva) 1.1.1899
Průlomové naturalistické drama Gabriely Preissové Gazdina
roba zaujalo Josefa Bohuslava Foerstera již při své premiéře v pražském
Národním divadle 7. listopadu 1889. Tehdy Foerster působil jako divadelní
kritik Národních listů a napsal kritiku tohoto dramatu. Brzy poté začal
pracovat s Jaroslavem Kvapilem na opeře jiné, rovněž realistické téma (Debora),
dlouho však přemýšlel rovněž o zhudebnění Evy. Později ve svých pamětech
(Poutník v cizině) napsal: „Živost postav, přímočarost děje, dramatický
konflikt a především postava Evy čistotou citovou uchvacující přímo vyzývaly k
hudební interpretaci, jež musí býti zejména po stránce citové naplněním toho,
co lze slovem jen naznačiti, ale nikdy vysloviti.“
Eva - 25.11.1917 (Karel Štapfer - scéna, III. jednání)
V létě 1894 jel Foerster se svým bratrem Viktorem na
Slovácko, aby poznal život tamního lidu. Účastnil se mimo jiné lidové svatby ve
Velké nad Veličkou a slovácké „tklivé písně ho uchvacovaly“ (na hudebním
materiálu budoucí opery však stopu nezanechaly). Na základě svých zážitků
vytvořil Tragickou ouverturu op. 67 a první skici k Evě. Definitivně se k
námětu vrátil v roce 1895, již v době svého působení v Hamburku, kde prý v
jednom hodináři nalezl inspiraci pro postavu Samka.
O úpravu Preissové prozaického textu na básnické libreto
požádal opět Jaroslava Kvapila, ale když ten se k práci neměl, začal Foerster
upravovat text sám: především jej zkrátil, odstranil většinu folklorismů a
převedl do veršované podoby. Libreto sepsal v květnu a červnu roku 1895,
hudební skicu napsal mezi srpnem 1895 a říjnem 1896, následovala etapa
instrumentace. Mezitím (16. listopadu 1896) vypsalo družstvo Národního divadla
soutěž o českou tragickou operu a Foersterovi se podařilo operu zcela dokončit
do konce dubna 1897, uzávěrky soutěže. Vážnými soupeři přihlášenými do konkurzu
byli Zdeněk Fibich se Šárkou a Karel Kovařovic s Psohlavci, který nakonec
zvítězil. I Šárka a Eva byly brzy uvedeny a shodou okolností se všechny tři
opery staly z děl svých autorů nejúspěšnějšími. Eva měla premiéru na Nový rok
1899.
Eva - 30.12.1981 (Marta Cihelníková, Jindřich Jindrák) ND Praha
Foersterova Eva je první tragickou operou z prostředí české
vesnice, které bylo do té doby v českém hudebním divadle představováno jen v
rozmarném duchu Prodané nevěsty. Skladatel již v Deboře využil realistický
příběh, ale ten sám o sobě nebyl hlavním předmětem jeho zájmu; ten patřil
mravnímu poselství a realistický základ spíše zevšeobecňoval a stylizoval do
formy symbolu. V tomto duchu provedl i úpravy hry na libreto s cílem
„vyzdvihnouti základní linie, akcentovati lyrické a dramatické momenty,
zachytiti jednotlivé postavy a děje v jich psychologické pravdivosti, konečně
vypustiti veškeré figury vedlejší“. Až na některé výrazy (gazda, roba,
krajčírka…) odstranil z prózy Preissové dialekt. Důvodem bylo jednak to, že si
již v činoherní podobě povšiml úskalí, které znamenalo zvládání nářečí hercům
zcela cizího, a že jej sám neovládal tak, aby mohl provést nutné změny textu.
Prostá próza a dialekt navíc neodpovídaly jeho představě o „hudbě jako odrazu
ráje na zemi“, k tomu byl nutný ušlechtilý a básnivý jazyk a verše. Zveršování
bylo také nutné kvůli periodickému rázu Foersterových melodií, který vyžadoval
pravidelný rytmus zpívaného slova. Výsledkem byl proto jazyk – zejména pro
vesnické prostředí – značně strojený, obdobný poezii lumírovců. Zásahy do
hlavního děje byly spíše drobné, významné je, že v opeře oproti divadelní hře
Evino dítě zemře. Ponechán byl výrazný motiv sociální, přestože těžiště příběhu
se přeneslo do psychologického světa postav; výrazem toho je i změna názvu hry
ze společenského postavení („Gazdina roba“) na individuální „Eva“. Naopak až na
drobný náznak byl potlačen motiv nevraživosti náboženské, a to i za cenu
určitého zatemnění děje: Evina víra v možnost rozvodu je ve hře spojena s
přestupem Mánka od katolictví k luteránství, v opeře je bez tohoto zdůvodnění
nerozumná a bláhová. Zredukovány byly co do obsahu i významy scény národopisné (posvícení,
dožínky).
Hlavní Foersterovu pozornost od počátku poutala titulní
postava Evy, nikoli prosté vesnické dívky, ale ušlechtilé ženy, která jde
rozhodně za svým životním štěstím bez společenských předsudků; je jakýmsi
ztělesněním touhy po lepším životě. Její postava stojí jednoznačně ve středu
děje, ostatní se k ní jen vztahují; je to „žena záhadné a vznešené duše“, jež
„zvedá se nad ostatní postavy do osamělých výšin“. Jejím skutečným protihráčem
je další žena, Mešjanovka. Zatímco v prvních výstupech má rychlý a poněkud
komický motiv, v posledním jednání se její charakterizace prohlubuje o stránku
matky, která, přestože volí způsoby, jež jí nezískají divákovy sympatie,
nakonec má stále na mysli blaho svého syna – hudebně vyjádřeno přechází do
kantilény. Dějově slabšími a pasivními postavami jsou Mánek, jehož hlas se v
milostných scénách vášnivě lyricky rozezpívá, jinak však zaniká, a Samek, jehož
hudba vyjadřuje především dobrotu, oddanost a soucit.
Z Foersterových oper pouze Eva končí tragicky, avšak v
souladu s jeho přesvědčením, že hudba není schopna vyjádření negativních citů,
není smrt hlavní hrdinky katastrofou a Eva nepáchá sebevraždu ze zoufalství.
Naopak její smrt je katarzí, očištěním, a Eva umírá s viděním ráje. Právě toto
finále, polyfonicky vystavené a hudebně gradované v pěti stupních, je
považováno za hudebně nejcennější část opery.
V kontrastu k až naturalistickému příběhu je hudba „poněkud
akademická“; dramatické konflikty jsou spíše uhlazeny a odehrávají se pod
povrchem, v nitru postav, jejichž vnější dramatické činy jsou napohled prosté.
Strukturálně jde o operu dělenou do uzavřených čísel povětšinou lyrického rázu,
ale s plynulejšími a otevřenějšími přechody. Hlavní postavy mají své příznačné
motivy, které jsou často variovány a prolínají se v polyfonických formách; Evin
je přitom nejvýraznější a určující pro atmosféru celé opery. Písně (Zuzčina a
Rubačova), sbory a tance evokují lidové prostředí, ale nejsou nijak zaměřené na
„lokální kolorit“ konkrétně slovácký a navíc doléhají „jako ozvěnou“ a „nevyhnou
se vždy banalitě“. Typická pro Foerstera je volná polyfonie (zejména ve všech
třech předehrách a ve finále), bohatá harmonie a orchestrální barva, která
často výrazem a účinností převládá nad zpěvem.
Eva - 30.12.1981 (Libuše Márová) ND Praha
Eva má pro vývoj české opery značný význam. Znamená další
etapu v rozvoji tradice opery smetanovské a dvořákovské, ke které se Foerster
hlásil. Anna Hostomská považuje Evu za „nejpokrokovější dílo po Nevěstě
messinské, Ladislav Šíp za „jeden z vrcholů a jedno z finálních děl klasického
období české opery“. V řadě ohledů je protikladem toho, jak k velmi podobnému
tématu přistoupil o málo později Leoš Janáček v Její pastorkyni. Ve světovém
kontextu se řadí spíše k lyrickým dramatům Julese Masseneta, zatímco Janáčkova
opera má blíže k verismu.
Eva byla vždy nejúspěšnější Foersterovou operou a od premiéry
až do 60. let 20. století patřila ke standardnímu repertoáru českých operních
scén. Pražské Národní divadlo ji od premiéry mělo na repertoáru téměř
nepřetržitě (inscenace v letech 1904, 1910, 1917, 1926, 1939, 1943, 1945, 1949)
až do roku 1965. Poslední inscenaci uvedlo roku 1981. Eva se zde hrála
naposledy 29. prosince 1984, což je i datum jejího posledního představení na
českém jevišti. Dosáhla zde 263 představení, častěji se z českých oper hrála
jen díla Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka, Blodkova V studni,
Fibichova Šárka a Kovařovicovi Psohlavci – poslední dvě shodou okolností
soupeři Evy v konkurzu z roku 1897.
Podobně často se za života skladatele hrála i v jiných
českých divadlech (Národní (Zemské) divadlo v Brně: 1905, 1910, 1922, 1925,
1931, 1939, 1949; Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě: 1925, 1938, 1944,
1946, 1950, 1956, Městské divadlo v Olomouci: 1923). Po druhé světové válce se
hrála v Opavě (1949 a 1966), Liberci (kolem 1950 a 1971), Plzni (1955) a
Olomouci (1971), jakož i v brněnské Komorní opeře (1976).
Na Slovensku Evu uvedlo několikrát Slovenské národní divadlo
v Bratislavě, a to již brzy po svém vzniku roku 1921 (premiéra 21. března),
poté roku 1928 a naposledy v období Slovenského státu v roce 1941 (premiéra 8.
února). V poválečné době ji uvedlo Divadlo Jozefa Gregora Tajovského v Banské
Bystrici (premiéra 23. ledna 1960).
Jako jediná Foersterova opera se Eva dostala i do zahraničí.
Roku 1915 byla uvedena ve vídeňské Lidové opeře (Volksoper), avšak pod názvem
Marja, aby ji obecenstvo nezaměňovalo se současně uváděnou operetou Franze
Lehára. V roce 1923 pak byla uvedena v německém Freiburgu a o dva roky později
ve slovinské Lublani, kde byl tehdy šéfem opery český dirigent Antonín Balatka.
Poslední zahraniční inscenaci a současně dosud poslední inscenaci Evy vůbec
uvedl roku 2004 Operní festival ve Wexfordu.
Obsah opery
1. jednání
Mládež se vesele baví v hospodě, před ní na lavičce sedí
chromý kožišník Samko. Z krčmy vyběhnou Eva a Mánek. Eva se zlobí, že se Mánek
nechal zvolit na slavnosti stárkem, a to znamená, že musí celý večer tančit se
stárkou – Maryšou z bohatého statku. Tuto volbu nepochybně nastražila
Mešjanovka, Mánkova matka, která chce zabránit vztahu svého syna s chudou
švadlenou („krejčířkou“) Evou. Eva vyčítá Mánkovi nerozhodnost a povolnost
matce, Mánek ji ujišťuje o své lásce (duet „Ty utrápíš mne, Evo.“). Eva má
špatnou, tesknou náladu, nechce se vrátit do sálu. Mánek tedy raději odchází
domů.
Eva se dává do hovoru se Samkem. Samko si stýská na svůj úděl
mrzáka. Eva ho utěšuje: je přece hodný člověk, mistr svého řemesla, statek má
bez dluhů, jistě by našel nevěstu. Ale Samko má prý jen jedinou rád, a na tu si
nemůže myslit. Chasa z hospody hledá
svého stárka, nalézají jej doma a odvádějí ho zpět k muzice. Za ním vychází
jeho matka, a když uvidí Evu, upomíná ji, aby si na Mánka ani na jeho statek
nemyslela (árie „Dobře, že jdeš, poběhlice.“). Samko se Evy zastane. Eva trpí
nespravedlivými urážkami a rozhoduje se: nechce Mánka za manžela ani Mešjanovku
za tchyni. Povzbuzen tím jí Samko vyznává lásku (árie „Jak jsi divná! Květ,
jenž z trávy na mne kývá.“). Eva náhle činí osudovou volbu: stane se Samkovou
ženou. Samko je nadšen a kreslí si šťastnou budoucnost (duet „Evo, pravdu jsi
mi děla? Vidím již svou chatku prostou.“), ale pravý výraz svého štěstí nalézá
teprve tehdy, když od něj Eva s přáním dobré noci odejde (árie Samka „Koho by
neoslnil ten náhlý obrat? Když sám jsem toužil.“). Zato Evě se staví srdce nad
ztracenou láskou, ač je odhodlána být Samkovi dobrou ženou (árie „Noc se již
snesla. Ó vy lidé závistiví…“). Vrací se Mánek a hledá Evu. Postavil se matce a
nechce ošklivou Maryšu, k sňatku s Evou však stěží získá matčin souhlas. Eva
jeho neurčité sliby tvrdě a ironicky odmítá: Mánek si nemusí dělat starosti,
ona již je zadána (duet „Evuško, pomoz ty“).
2. jednání
(Světnice v Samkově chalupě) Uplynulo několik let. Evino
manželství je nešťastné. Její dcerka zemřela a ona klade vinu Samkovi, který
odmítl přivolat doktora, Mánek se oženil s Maryšou a mají děti. – Služebná
Zuzka poklízí světnici a zpívá si (píseň „Letěl ptáček, letěl.“). Samko se ptá
po Evě, ta je však na hřbitově u hrobu svého dítěte, kde nyní tráví hodně času.
Mánek se kolem ní stále točí. Když se Eva vrátí, zastaví se mlčky u osiřelé
kolébky (tercet „Tak smutná, bledá vždy se vrací.“).
Přichází Mešjanova pod záminkou, že si chce u Samka objednat
nový kožich, ale ve skutečnosti chce Evu podráždit vychvalováním svého
rodinného štěstí (árie „Dej vám Pán Bůh dobrý večer.“). Eva ji krátce odbude a
manželovi vyčítá, že se jí nezastane. Tvrdě rovněž odmítá Samkovy výčitky, že
se vídá s Mánkem a tancovala s ním u muziky. Samko odchází k sousedovi, Eva nereaguje
na jeho loučení. Když jí Zuzka naznačuje, že by se k muži měla chovat mírněji,
Eva přiznává, že od smrti svého dítěte cítí k Samkovi jen odpor (árie „Vše, co
mne blažilo, života cena.“). Mánek prý ji ujišťoval, že ji miluje, a dnes v
devět hodin ji má navštívit. Zuzka je tím zděšena a má neblahou předtuchu. A
již je Mánek tady, Eva ho pustí dovnitř a společně vzpomínají na čas jejich
lásky. Ale Mánek má novinu: uzavřel gazdovskou smlouvu na statek v Rakousích a
chce, aby Eva odešla s ním (duet „Evuško, čekáš? Zda vstoupit smím? Evuško,
duše má, jak ti mám říci…“). Doufá, že dosáhne rozvodu a pak se budou moci
vzít.
Vrací se Samko. Mánek se rychle vytratí, ale Eva žárlivému
manželovi tajné dostaveníčko nehodlá zatajovat. Samko se po ní napřáhne holí,
pak se dá do pláče a odchází se modlit. Eva se rozhoduje ještě dnes odejít s
Mánkem. Samko si uvědomuje, že je opět a navždy sám.
V.Soukupová jako Mešjanovka, 1981 ND Praha
3. jednání
(Dvorec v Rakousích na břehu Dunaje) Na statku, který
obhospodařují Mánek s Evou, skončily žně. Ženci a žnečky tancují sousedskou a
zpívají (sbor „Vodu, vodu, nechci já ji…“). Vzdávají hold gazdovi a ten jim
děkuje a propouští je. Zuzka uklízí nádobí. Podnapilý dělník Rubač se připotácí
a žádá po ní ještě pití (Rubačova pijácká píseň „Tu si sednu jako pán.“). Zuzka
odmítá a hrozí, že na něho povolá gazdinu, aby zjednala pořádek. Ale Rubač Evu
urazí: jakápak je to gazdina – je to „po živém muži vdova“, roba. Eva to
zaslechne. Rubače s klidem a stroze vykazuje, ale o samotě ji pronásleduje
pocit hanby a hříchu. Mánek se ji pokouší rozveselit a ukazuje jí, jak se jim
vede práce. Evu tíží vlastní svědomí i lidské pomluvy, přesto však věří, že
jejich láska vše překoná (duet „Má duše, pojď… Přitul se blíž, svou dej mi ruku.“).
Eva Mánkovi vypráví sen: Zdálo se jí, že se ocitla v Samkově domku a potkala
tam své rodiče. Ptala se, jak se tam ocitli, ale nic neřekli a matka jen
povzdychla. Na to se jí zjevilo její dítě, které ji volalo za sebou (árie „Dnes
v noci zlý mne zlekal sen.“).
Zuzka ohlašuje, že nenadále přijela Mešjanovka. Eva se jí
chce postavit spolu s Mánkem, ale na jeho naléhání odejde. Mešjanovka vchází.
Dozvěděla se, že Mánek zde žije s Evou. Vyčítá mu to a prosí jménem jeho ženy a
dětí, aby se k nim vrátil (árie „Ó, má stará, bědná hlava.“). Eva zpovzdálí
sleduje, jak Mánek není schopen matce odporovat (tercet „Co ztajit nelze, proč
váhám říci?“). Nakonec přesto řekne jasně, že neustoupí a vezme si Evu za ženu.
Matka mu předá dopis „z města“, a vidouc jeho leknutí, vzdálí se. Eva se vrací
a dozvídá se od Mánka, že úřady jejich sňatek nikdy neuznají. Mánek se ji snaží
utěšit: nelze-li jejich vztah úředně potvrdit, musí se s tím smířit, jejich
láska zůstává a to je hlavní (duet „Ty jsi zblednul v tváři… Též já snil jsem o
tom štěstí.“). Mánek Evu prosí, aby mu důvěřovala, a běží upokojit matku.
Eva o samotě propadá zoufalství. Modlí se a prosí Boha o
odpuštění. Pak se jí zdá, že slyší hlasy otce, matky i své dcerky, kteří ji
zvou k sobě, ba že vidí otevřenou bránu nebes a zástupy andělů, a se slovy „já
vidím ráj!“ se vrhá do Dunaje (závěrečná scén Evy „Sama jsem a opuštěna, Lituji
viny. Hlas otcův slyším. Hle, tmu již světlo záře plné stíhá.“). Mánek i
přibíhající lidé již nedokáží její smrti zabránit.
Děkuji Wikipedii za poskytnuté informace o opeře Eva.
5. srpna se narodil
francouzský skladatel Charles Louis Ambroise Thomas (5. srpna 1811, Mety,
Francie – 12. února 1896, Paříž, Francie) byl významný francouzský operní
skladatel období romantismu (19. století), jehož nejvíce proslavily jeho opery
Mignon (1866) a Hamlet (1868). Psal i komorní hudbu, balety a kantáty.
Charles Louis Ambroise Thomas
9. srpna 1975 zemřel v Moskvě Dmitrij
Dmitrijevič Šostakovič (25. září 1906, Petrohrad – 9. srpna 1975, Moskva) byl
ruský skladatel a klavírista, jeden z nejvýznamnějších představitelů hudební
moderny 20. století.
Narodil se v
Petrohradu. Pocházel ze středostavovské rodiny, jeho otec byl zaměstnán jako
fyzik v Ústavu měr a vah, matka byla pianistka. Přestože prokazoval výjimečné
hudební nadání již od útlého věku, započal své vzdělání v tomto směru až v
devíti letech, kdy se začal učit hře na klavír. V roce 1919 byl přijat na
konzervatoř, kde studoval klavír a skladbu.
Konzervatorní
studia absolvoval svou 1. symfonií, a ačkoli se poté nějaký čas živil klavírní
hrou k němým filmům, již v roce 1926 byla tato skladba provedena Leningradskou
filharmonií. Ve stejném roce napsal atonální klavírní sonátu. I v následujícím
období let 1927–1929 vytvořil díla avantgardního ražení (např. opera „Nos“ na
Gogolovy texty). Současně vystupoval jako klavírní virtuóz a interpret hudby
progresivních soudobých skladatelů, např. Sergeje Prokofjeva, Ernesta Křenka,
Paula Hindemitha a dalších. Získal též ocenění na soutěži pianistů ve Varšavě.
Počátkem 30.
let zkomponoval balety Zlatý věk či Jasný potok a toto období vrcholilo operou
„Lady Macbeth Mcenského újezdu“ (1932), jejíž hudba byla následně označena
stalinskou kritikou za vulgárně naturalistickou. Proto nemohla být až do roku
1961 provedena ani následující 4. symfonie.
Po vpádu
nacistických vojsk Šostakovič napsal 7. symfonii, věnovanou městu Leningrad.
Její slavnostní premiéra proběhla 29. března 1942 v Moskvě. Od roku 1943
Šostakovič žil v Moskvě a stal se profesorem na konzervatoři. V jeho tvorbě se
výrazně odrazily tragické válečné události (8. symfonie, 9. symfonie, houslový
koncert a moll aj.). V únoru 1948 bylo Šostakovičovo dílo podrobeno stranické
kritice a obviněno z formalismu, na což skladatel reagoval zjednodušením
struktury svých skladeb (Setkání na Labi, oratorium Píseň o lesích aj.).
Na své
vrcholné skladby opět navázal sérií poválečných symfonií, z nichž vyniká
zejména 10., 13. a 14. symfonie. Z ostatních děl zaujímají dále důležité místo
v jeho tvorbě např. písňové cykly Z židovské lidové poezie (1948), Satiry
(1960), Suita na slova Michelangelova (1974) či Sonáta pro violu a klavír,
napsaná v posledním roce skladatelova života (1975).
55 let
uplyne 9. srpna od úmrtí českého
hudebního skladatele Emila Františka Buriana.(11. června 1904, Plzeň – 9. srpna 1959, Praha) byl
český básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel,
dramaturg, dramatik a význačný režisér.
Před deseti lety jsem pracoval v jedněch malých lázních jako
kulturní referent a díky tomu jsem měl možnost poznat mnoho velkých talentů v
oblasti operního zpěvu. Někteří se vypracovali a jsou k vidění na velkých
jevištích a někteří se vytratili. Diva, o které nyní píšu, se rozhodně
nevytratila, naopak, podlehlo jí mnoho diváku už téměř po celém světě.
Katarína Vovková
A jaké bylo moje setkání s Katarínou Vovkovou? Jako správný
lázeňský kulturní referent, jsem návštěvníkům, především návštěvnicím, dopřával
lehčí žánr, vedla bezkonkurenčně opereta (vždy byl plný sál). Jeden z
operetních programů mně zabezpečovali Lubor Malík s Alenou Malíkovou, kteří
byli dlouhá léta v angažmá v Opavě. Do svého programu čas od času zvali živého
klavíristu (je to možná úsměvné „živý klavírista“ ale v rámci úspor si někteří
umělci vozili hudební podklad na cd), takže ten živý klavírista byl skvělý
Karel Holeš – korepetitor opavské opery. Je to velmi sympatický člověk, slovo
dalo slovo a dohodli jsme se, že mně doveze dvě hvězdy opavského divadla na
operetně – operní recitál. A jak slíbil, tak se stalo a asi o dva měsíce
později už jsem vylepoval plakáty, na kterých jsem zval obecenstvo k návštěvě
recitálu Kataríny Vovkové a Alexandra Vovka. Karel Holeš měl pravdu, oba byly hvězdy.
Katarínu Vovkovou jsem později viděl v Janáčkově opeře v roli Heleny v opeře
Mefisto a byla úžasná.
Macbeth (Banská Bystrica) K. Vovková a Z. Vongrey
Katarína Vovková pochází ze Slovenska. Sólový zpěv studovala
nejprve na Konzervatoři Žilina, posléze absolvovala soukromé studium u prof.
Vlasty Hudecové z Vysoké školy múzických umění v Bratislavě a zúčastnila se
studijního pobytu na mistrovském kurzu u Carla Bergonziho v italské Sieně. Léta
žije v Opavě. V tamním Slezském divadle dodnes hostuje, ale zdaleka to není
jediná scéna, kde ji můžeme vidět a slyšet. Během své umělecké kariéry působila
na bratislavské Nové scéně, v ostravském Národním divadle moravskoslezském, v
brněnské Janáčkově opeře nebo v olomouckém Moravském divadle. S velkým úspěchem
vystupovala ve Spojených státech, ale daří se jí i v Polsku (když zpívala
koncem června 2013 v Opera Śląska v polské Bytomi Tosku, dočkala se standing
ovation). Loni nastudovala Lady Macbeth, ve Verdiho dramatu, které uvádí Státní
opera v Banské Bystrici.
Výběr rolí: Tosca, Lady Macbeth, Santuzza, Violetta,
Abigail, Norma…
Santuzza
Tosca (Bytom)
La Traviata (K. Vovková a A. Vovk)
K. Vovková jako Leonora a A. Shkurhan jako hrabě Luna
V Plzni, v roce 1922 se narodil Jiří Berkovec,
konkrétně to bylo 22. července. Po
základní a střední škole absolvoval studium Filozofické fakulty Karlovy
univerzity, obor hudební vědy, filozofie a psychologie.
V roce 1948 ukončil v Praze úspěšně další studium hudby na
konzervatoři.
V letech 1949 až 1965 byl zaměstnán v Československém
rozhlasu. V letech 1952 – 1957 přednášel na Katedře hudebních věd UK, zčásti
souběžně se svým zaměstnáním u rozhlasu. V letech 1965 až 1976 byl zaměstnán u
hudebního nakladatelství Supraphon. Od roku 1976 do roku 1982 byl zaměstnanec
Divadelního ústavu v Praze. Byl také čestným členem Společnosti Jana Jakuba
Ryby v Rožmitále.
Během své práce se věnoval skladatelské a psaní odborných
prací, zejména z české hudební historie. Je autorem prací o hudebních
osobnostech našich dějin, např. o Antonínu Dvořákovi. Mimo to napsal i několik
sci-fi povídek v sbírce Akce Lyra, z nichž jedna (Autosonido) byla zfilmována
Československou televizí. Akce Lyra byla vydána i na Ukrajině. Sám autor tyto
povídky považuje jako okrajovou záležitost své tvorby, jejíž těžiště je v
oblasti hudby.
Berkovcova opera Krakatit, která má dvě jednání, měla
premiéru v roce 1961.
Jiří Berkovec, PhDr. (22. července 1922, Plzeň – 11.
listopadu 2008, Praha), hudební skladatel a publicista, spisovatel, učitel.
24. července roku 1803 se v Paříži narodil
hudební skladatel Adolph Charles Adam. Byl francouzský hudební skladatel a
kritik. Jeho oborem byla hlavně opéra comique (francouzská komická opera) a
balet. Nejznámějšími díly jsou balety Giselle a Korzár a opery Postilion z
Lonjumeau a Kdybych byl králem. Působil též jako hudební pedagog, mezi jeho
žáky patřil Léo Delibes.
132 let uplyne od světové premiéry opery Richarda
Wagnera Parsifal, ta se uskutečnila v Bayreuthu 26. července 1882.
14. července 1951 měla ve Wroclavi světovou premiéru
opera Tadeusze Szeligowského, Vzpoura žáků.
16. července 1782 se v Burgthetru ve Vídni
uskutečnila světová premiéra opery W. A. Mozarta, Únos ze Serailu.
V Rouen se 16.
července 1775 narodil hudební skladatel Francois Adrien Boieldieu (16. prosince 1775, Rouen – 8. října
1834, Varennes-Jarcy) byl francouzský, převážně operní, skladatel, často
nazývaný „francouzský Mozart“. Narodil se v Rouenu, kde také získal základní
hudební vzdělání. Jeho prvním učitelem byl sbormistr a varhaník rouenské
katedrály. Boieldieu zkomponoval svá první díla na texty svého otce (La fille
coupable v roce 1793 a Rosalie et Mirza v roce 1795). Opery měly okamžitý
úspěch.
V průběhu revolučního období odešel do Paříže a začal
pracovat jako klavírní korepetitor. V té době byla pařížská Komická opera
jediným divadlem, které dávalo příležitost hybridnímu opernímu žánru téhož
jména, tj. žánru blízkému klasické opeře, avšak obsahujícímu i mluvené dialogy.
Typickou ukázkou tohoto žánru je např. opera Medea Luigi Cherubiniho. Během
dvou let 1797–1798 zde Boieldieu uvedl 3 opery, z nichž zejména opera Zoraime
et Zulmare sklidila mimořádný úspěch. Skutečný triumf však znamenalo uvedení
opery Le calife de Bagdad v roce 1800.
V roce 1802 se oženil s tanečnicí Clotildou Mafleurai.
Manželství však po několika měsících zkrachovalo a skladatel následujícího roku
odešel do Petrohradu na místo dvorního skladatele cara Alexandra I. Zde setrval
až do roku 1810 a zkomponoval devět oper včetně Aline, reine de Golconde (1804)
a Les voitures versées (1808).
Po návratu do Francie si rychle získal pařížské obecenstvo
zpět operami La jeune femme en colère (1811), Jean de Paris (1812), Le nouveau
seigneur du village (1813) a tuctem dalších prací. Své mistrovské dílo, operu
La dame blanche (Bílá paní), vytvořil v roce 1825. Na svou dobu neobvyklé téma
opery je založeno na dvou povídkách Waltera Scotta. Libreto básníka Eugena
Scribeho vychází z tématu dávno ztraceného dítěte, které je ve chvíli nebezpečí
šťastně rozpoznáno. Styl opery ovlivnil např. operu Lucie z Lammermooru Gaetana
Donizettiho nebo Puritáni Vincenzo Belliniho. Bílá dáma je jedním z prvních
pokusů o zavedení fantastična do opery.
Přestože skladatelova sláva je založena převážně na jeho
tvorbě operní, komponoval i jiná díla. Mezi nimi zejména Koncert pro harfu a
orchestr C-dur z let 1800–1801 je jedním z mistrovských děl harfového repertoáru.
Působil jako profesor skladby na Pařížské konzervatoři a v
roce 1817 se stal jedním ze čtyřiceti členů Académie des Beaux-Arts. V roce
1820 byl vyznamenán Řádem čestné legie. Postupně však ztrácel schopnost mluvit,
patrně kvůli rakovině hrtanu. Revoluce v roce 1830 a bankrot Komické opery ho
připravily o většinu příjmů. Adolphe Thiers, tehdejší faktický premiér Francie,
mu udělil státní důchod ve výši 6000 franků. 25. září 1834 se objevil naposledy
na veřejnosti na premiéře opery svého žáka Adolphe Adama Le chalet.
Byl svobodným zednářem, členem pařížské lóže Les Arts et
l'Amitié (Umění a přátelství). Zemřel ve Varennes-Jarcy. 13. listopadu 1834
bylo jeho srdce převezeno do Rouenu, kde je uloženo v pomníku, zatímco tělo je
pochováno v Paříži na hřbitově Père-Lachaise.
Jeho nemanželský syn Adrien Louis Victor (1815–83) se stal
rovněž hudebním skladatelem.
18. července uplyne 65 let od úmrtí českého
hudebního skladatele Vítězslava Nováka.
Vítězslav Novák (5. prosince 1870, Kamenice nad Lipou – 18.
července 1949, Skuteč) byl český hudební skladatel, hudební pedagog, klavírista
a horolezec.
Pocházel z hudebně založené rodiny, jeho maminka hrávala na
klavír, otec pracoval jako lékař a zpíval v pěveckém sboru. Po studiích na
gymnáziu v Jindřichově Hradci studoval v Praze práva na Karlově univerzitě a
současně s tím i hudbu na Pražské konzervatoři u Antonína Dvořáka. Již během
studií na gymnáziu začal veřejně vystupovat jako klavírista. Studium práv však
nedokončil.
Jeho raná tvorba vycházela z doznívajícího romantismu
(zejména Antonín Dvořák, Robert Schumann a Johannes Brahms) a byla velmi
ovlivněna zejména moravskou lidovou hudbou, později na počátku 20. století na
něj měly velký vliv tehdejší moderní nové umělecké směry, např. symbolismus,
impresionismus. Jeho vrcholné tvůrčí období spadá do prvních dvou dekád 20.
století do začátku 1. světové války, druhé významnější tvůrčí období se
dostavilo v době nacistické okupace za protektorátu Čechy a Morava v letech
1939 až 1945. Po výstupech ve Vysokých Tatrách složil symfonickou báseň "V
Tatrách" inspirace se projevuje i v jeho díle "Pan".
V letech 1909 až 1941 působil jako profesor skladby na Pražské konzervatoři,
mezi jeho žáky patřili, kromě skladatelů českých, i někteří významní slovenští
hudební skladatelé.
7. července roku 1911 se v Cadeglianu narodil hudební
skladatel Gian-Carlo Menotti. Byl to
americký skladatel a libretista italského původu. Na základě doporučujícího
dopisu manželky dirigenta Artura Toscaniniho byl přijat ke studiu skladby u
Rosaria Scalera. Mezi jeho spolužáky byli mimo jiné Leonard Bernstein a Samuel
Barber. Barber se stal Menottiho partnerem v životě i v práci. Společně napsali
libreto k Barberově nejznámější opeře Vanessa, která měla premiéru v Metropolitní
opeře v roce 1958. Jako student pak často pobýval u Barberovy rodiny ve West
Chestru v Pensylvánii. Po absolvování školy bydleli oba po čtyřicet let v domě
v Mount Kisco ve státě New York. V roce 1974 Menotti adoptoval herce a
krasobruslaře Francise "Chip" Phelana.
Ruggiero Leoncavallo
9. července to bude 95 let co v Montecatinu u Florencie
zemřel autor opery Pagliacci, Ruggiero
Leoncavallo. Byl předním
představitelem italského verismu v opeře. Jeho nejslavnější opera Komedianti
byla provedena v Miláně v roce 1892, měla okamžitý úspěch a stala se trvalou
součástí světového operního repertoáru. Nahrávka árie „Vesti la giubba“ v
podání Enrica Carusa se stala první gramofonovou deskou na světě, která
přesáhla milion prodaných výlisků. Pozoruhodné je, že Leoncavallo si psal
libreta ke svým operám sám a nejen to, psal je i na zakázku pro jiné
skladatele. Někteří znalci tvrdí, že byl ve své době nejlepším italským
libretistou po Arrigo Boitovi. Že umělecké soupeření s Puccinim nezanechalo na
jejich osobním vztahu žádné stopy, svědčí i to, že jedno z nejkrásnějších
operních libret, libreto k opeře Manon Lescaut, napsal Leoncavallo právě pro
Giacoma Pucciniho.
Iša Krejčí
110 let od narození hudebního skladatele Iši Krejčího uplyne 10. července. Iša Krejčí, vlastním
jménem František Krejčí studoval na akademickém gymnaziu, kde maturoval v roce
1923. Pokračoval ve studiu na Universitě Karlově v Praze, obor hudební věda a
historie. Současně studoval skladbu na Pražské konzervatoři u K. B. Jiráka,
klavír u Albína Šímy a na mistrovské škole u V. Nováka (absolvoval v r. 1929) a
dirigování u P. Dědečka a V. Talicha.
Carl Orff
10. července 1895 se v Mnichově narodil Carl Orff. Jeho nejznámější skladba
Carmina Burana měla premiéru roku 1937 ve Frankfurtu nad Mohanem. Okamžitě
dosáhla obrovského úspěchu v Německu. Světový věhlas si získala až po druhé
světové válce. Obsahem celé skladby jsou zhudebněné texty potulných
středověkých hudebníků a básníků, které byly nalezeny v klášteře Beurum
(Buranum, odtud pochází název těchto textů – Carmina Burana, i celé skladby).
Původní texty jsou psány v nejrůznějších jazycích – staroněmecky, latinsky,
starofrancouzsky a italsky. Carl Orff si pro svoji skladbu vybral pouze některé
z více než dvou set původních textů. Forma skladby nejvíce odpovídá kantátě –
cyklické skladbě pro sólové hlasy (soprán, tenor a baryton), sbor, dětský sbor
a orchestr. Dělí se do šesti tematických celků (písně milostné, pijácké, o
jaru, štěstěně…) Provedení si žádá nadstandardní obsazení v sekci bicích
nástrojů. Většinou bývá prováděna koncertně, známá jsou ovšem i provedení
scénická, například v divadle s baletním souborem, častěji v netradičních
prostorách s choreografiemi spíše muzikálovými (nádvoří, přírodní amfiteátry,
…). Hudba Carminy Burany je pro svoji dramatičnost často používána jako hudba
filmová – příkladem může být film Excalibur.
V červenci se mnoho premiér operních děl neudálo. 11. července to bude 228 let od prvního
uvedení opery „Doktor und apotheker“
od skladatele Karla Ditterse von Dittersdorf.
12.
června 1946 v Opera
House Glyndebourne se odehrála světová premiéra opery Zneuctění Lukrécie od Benjamina Brittena.
Protože
jsou prázdniny a divadla máme zavřená, tak jsem se rozhodl, že zjistím, jaké
premiéry nás čekají v sezoně 2014/2015. Při pátrání jsem byl mile
překvapený pestrostí a nevšedností chystaných oper, že jsem uvažoval o odvolání
mého nedávného prohlášení, že by se měli dramaturgové našich operních scén
zamyslet. Příští sezóna je vskutku zajímavá a pestrá, posuďte sami. Hned první
premiéra v Národním divadle v Praze mně vyrazila dech. Skvělá volba
díla (já bych raději Nevěstu messinskou, ale Pád Arkuna jsem nikdy neviděl) a
další radost mně udělalo obsazení opery (je jasné, že pojedu dvakrát, nutně
potřebuji slyšet obě představitelky Helgy). Jé a Olomouc se mně stěhuje do
Prahy (Jakub Kettner jako Absolon a David Szendiuch, který byl skvělý jako
Attila v Olomouci, se v ND představí jako Dargun).
Národní divadlo Praha
Zdeněk Fibich Pád Arkuna
Premiéry 9. a 10. října 2014.
Inscenace bude uvedena v rámci programu Roku české hudby.
Zdeněk Fibich
Autor
libreta: Anežka Schulzová
Hudební nastudování: John Fiore
Dirigent: John Fiore
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Choreografie: Jan Kodet
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Dílo jednoho z nejvýznamnějších českých romantických
skladatelů bude v Národním divadle u příležitosti Roku české hudby scénicky
uvedeno po více než osmdesáti letech. Do Opery Národního divadla se s Pádem
Arkuna vrací dva tvůrci mimořádných operních zážitků minulých let – dirigent
John Fiore a režisér Jiří Heřman.
Gunar: Jiří Sulženko,Jevhen Šokalo Helga: Dana Burešová, Maria
Kobielska Absolon: Martin Bárta, Jakub Kettner
Dargun: Ondrej Mráz, David Szendiuch Jaroměr: Aleš Briscein Rutan: Tim Ribic, Martin Šrejma Radana: Szilvia Rálik, Eva Urbanová Dolen: David Nykl, František
Zahradníček Margit: Alžběta Poláčková, Pavla
Vykopalová
Pád Arkuna je opera Zdeňka Fibicha na libreto české
překladatelky a kritičky Anežky Schulzové. Sestává ze dvou dílů: Helga (Op.
55), jednoaktová „předehra opery Pád Arkuna“, a Dargun (Op. 60), „II. díl opery
Pád Arkuna“ o třech jednáních. Poprvé byla provedena až po Fibichově smrti dne
9. listopadu 1900 v Národním divadle v Praze.
Po velkém úspěchu Šárky dal Fibichovi podnět k další opeře,
která se nakonec stala jeho poslední, ředitel Národního divadla František Adolf
Šubert. Ten v letech 1896-97 navštívil a ve svých Divadelních toulkách popsal
mimo jiné pozůstatky staré slovanské svatyně boha Svantovíta na Arkoně na
severoněmeckém ostrově Rujána. Tuto svatyni vyvrátil a zničil v křížové výpravě
roku 1168 dánský král Valdemar I. Veliký; tažení se účastnil i jeho kancléř a
biskup v Roskilde Absalon (1128-1201).
Zdeňka Fibicha a jeho spolupracovnici Anežku Schulzovou námět
zaujal. V červnu 1898 podnikli spolu sami výlet na Rujánu, kde na ně zapůsobila
chmurná, baladická atmosféra baltského pobřeží, a Schulzová poté na základě
Šubertem shromážděných historických a etnografických materiálů napsala
ambiciózní libreto nazvané Pád Arkuna. Libretistku a skladatele nezaujal jen
slovanský pohanský element, i dánské prostředí, z něhož pocházeli dobyvatelé
Arkony, jim nebylo neznámé. Na skandinávské téma narazil Fibich již při
melodramu Hakon (1888) a při nedokončené opeře Frithjof (1872-73), Anežka
Schulzová překládala z dánštiny mj. literární studie Georga Brandese a
neúspěšně žádala o povolení využít pro operní libreto hru Paní z námoří Henrika
Ibsena.
Ada Nordenová, Helga (ND Praha 1925)
První, komornější část opery s názvem Helga Fibich napsal v
roce 1898, hlavní část opery, tříaktové drama s názvem Dargun, pak v letech
1898-1899. Při instrumentaci mu pomáhal jeho žák Otakar Ostrčil.
Veřejnosti byla nejprve představena rozsáhlá předehra, a to na
filharmonickém koncertě z Fibichových skladeb konaném 7. března 1899. Prvního
nastudování v Národním divadle se pečlivě ujali nový šéf opery a dirigent Karel
Kovařovic a režisér Robert Polák (zpívající též roli Gunara), kostýmy a
rekvizity byly „zhotoveny dle historických památek“. Fibich se účastnil zkoušek
své opery, i když se jeho zdraví valem horšilo. 15. října 1900 zemřel. Premiéra
jeho posledního velkého díla se konala tři týdny po jeho smrti. Obecenstvo i
kritika přijaly operu spíše s úctou k právě zemřelému skladateli než s
nadšením. Do 4. ledna 1901 se konalo šest repríz, po přestudování se v sezónách
1902/03 až 1904/05 odehrálo dalších sedm představení.
Libreto bylo poprvé vydáno roku 1899 časopisecky (Helga) a
roku 1901 knižně (Dargun). Klavírní výtah byl vydán roku 1899.
Po „lyrické trilogii“ (Bouře, Hedy, Šárka) znamená Pád Arkuna
v operní tvorbě Zdeňka Fibicha zčásti hledání nových forem, zčásti návrat k
některým rysům jeho předcházejícího období. Řadu prvků má podobných s velkou
operou: i zde je námětem střet individuálních osudů a dějinných událostí,
tvořící efektní napětí mezi subjektivitou a objektivitou, ve finále opery
hlavní hrdina zahyne v troskách svého chrámu stejně jako Jan v Meyerbeerově
Prorokovi a podobně jako hlavní hrdinové ve Wagnerově Rienzim a Saint-Saënsově
Samsonovi a Dalile. Některé pasáže jsou „uzavřenými čísly“. Přesto strukturou i
motivickým zpracováním odpovídá základním požadavkům hudebního dramatu.
Atmosféra osudové tragédie přibližuje Pád Arkuna Nevěstě messinské a Hippodamii,
epická rozlehlost a využití mohutných sborů připomínají Blaník, ale i Šárku,
navíc stejně jako v „lyrické trilogii“ mají významné, i když nikoli už
centrální místo milostné scény. Pro Fibicha je samozřejmá dokonalá česká
deklamace.
Pád Arkuna se dělí na dvě velmi odlišné části. První část,
nazvané podle hlavní hrdinky Helga, tvoří prolog k jádrovému ději opery, který
se odehrává o řadu let později. (Tuto techniku využívá více operních děl.
Například Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov k definitivní verzi opery
Pskoviťanka z roku 1895 předeslal podobně samostatný prolog Věra Šelogová,
které stejně jako u Pádu Arkuna spojuje podoba matky z prologu s dcerou z
hlavní opery.) Děj Helgy je spíše komornější, opera je psána jen pro čtyři
hlasy bez sboru, odehrává se s v jediném uzavřeném prostoru, je uvozena i
ukončena zvuky harfy naznačujícími, že jde o vyprávění, možná epickou píseň,
předcházející vlastnímu dramatu.
Oproti tomu tříaktový druhý díl Dargun pojmenovaný podle
hlavní mužské postavy má bohatý děj, odehrávají se v něm základní dramatické
konflikty a obsahuje rozsáhlé sólové, sborové a ansámblové plochy.
Miloslav Jeník, Jaroměř (ND Praha 1925)
Hlavní postavou je Dargun, potlačující v sobě lásku, aby
sloužil vyššímu poslání, je to jedna z nejpozoruhodnějších Fibichových postav,
připomíná Hakona ze stejnojmenného melodramu a má rysy nietzschovského
nadčlověka. Erotický pól nejvíce zosobňuje Radana, nejdémoničtější z
Fibichových ženských postav. Absalon má lidštější melodie v Helze, kde vystupuje
jako zamilovaný muž; ve své úloze světce a vojevůdce v Dargunovi si udržuje
přísný tón. Lyrické postavy Jarohněva a Margit mají dostatek prostoru, ale
nejsou hybateli dějů, ale jen loutkami v rukou biskupa Absalona, Margit je
nejvýraznější v kontrastu s Radanou jako kontrast femme fragile × femme fatale.
Celková atmosféra je spíše pochmurná a tíživá, odráží se v ní
jak barbarské pohanské prostředí, tak „zachmuřená poezie severského moře,
baladická atmosféra drsného, skalnatého pobřeží a nezdolných vln“. Hlavní
myšlenkový střet mezi dvěma světovými představami v ději končí vítězstvím
křesťanství, hudba je však zjevně neztotožňuje s pozitivním východiskem (podle
Anežky Schulzové se Fibich označoval za „starého pohana“, panteistu). Podle J.
Jiránka v tomto svém posledním velkém díle Fibich došel „až na sám pokraj pro
tuto dobu tak typické nevíry a skepse“.
Přestože Pád Arkuna nikdy nedosáhl oblíbenosti některých
jiných Fibichových oper a inscenační náročnost omezovala jeho uvádění,
objevoval se v prvním čtvrtstoletí po skladatelově smrti pravidelně na českých
jevištích (pražské Národní divadlo jej uvedlo znovu v letech 1902 a 1925, české
divadlo v Brně v letech 1913 a 1924, české divadlo v Moravské Ostravě v letech
1922 a 1936…) Po II. světové válce však již nikdy nebyl v úplnosti uveden.
Zkratku celé opery uvedlo na dvou koncertech Národní divadlo 4. a 26. května
1989 (dirigent Petr Vronský).
Větší štěstí měla „předehra“ Helga – pro své komornější
pojetí a pouhé čtyři zpěvní úlohy se ukázala vhodnou pro školní představení a
nastudovalo ji divadlo DISK pražské AMU roku 1957, operní studio JAMU roku 1965
a naposledy studio TON pražské AMU roku 1999.
Problémem pro inscenaci tohoto díla je, vedle ryze
praktických ohledů na jeho hudební náročnost a potřebu dramatických hlasů,
zejména patos jednání postav; právě kolem roku 1900, doby dokončení opery,
nastává v činohře i v opeře zlom ke zcivilnění hereckého projevu, se kterým je
rozmáchlost hudebních gest Darguna obtížně slučitelná. Mimo české země Pád
Arkuna uveden nebyl.
Václav Kliment, Dargun
(ND Praha 1902)
Děj opery –
Helga
V domě dánského šlechtice Gunara sedí u přeslice jeho dcera
Helga a poslouchá lomoz mořského příboje (árie Ó slyš, jak moře kvílí). Zvuk
rohu z přijíždějící lodi jí oznamuje, že se z výpravy proti odbojnému Erikovi
vítězně vrací její snoubenec, bojovník Absalon. Dříve by mu Helga radostně
běžela vstříc, ale v Absalonově nepřítomnosti se zamilovala do hosta svého
otce, slovanského bojovníka Darguna, a nyní s ním čeká dítě. Dargun ji však v
posledních dnech zanedbává, protože se cítí mocně přitahován k poslání kněze a
služebníka svého boha Svantovíta. Upadá do mystického blouznění a je si vědom,
že Svantovít od svých zasvěcenců vyžaduje potlačení veškerých změkčilých citů
(árie Srdce mé, teď hlucho buď).
Přichází Absalon. Děkuje za vítězství Hospodinu a spěchá k
Helze (árie Na vlnách bouřných v seči krvavé). Zatímco Gunar radostně vítá
nastávajícího zetě, snoubenka se k němu chová odmítavě a Dargun opovrhne
Absalonovou nabízenou rukou. Absalon správně vytuší, že pohanský host je důvodem
Helčina odcizení, a vyzývá jej k boji, ale Helga navrátilce zadržuje a přiznává
se mu ke své lásce i jejím důsledkům (árie Já klidně zbrani hleděla jsem
vstříc). Absalon v rozlícení chce nejprve Helgu zabít, ovládne se však, když si
uvědomí, že usmrcením milované bytosti by neusmrtil svou lásku (árie Když
pohřbíváme druha milého). Snaží se dokonce Darguna zadržet. Ale ten se cítí
povinen obětovat svůj život Svantovítovi a odmítá zachránit Helžinu čest
sňatkem (árie Tam v dáli nad hladinou modravou).
Helga proklíná Dargunova necitelného boha a přiznává se
veřejně k svému mateřství. Její otec Gunar se vrhá na Darguna s mečem v ruce,
aby pomstil Helžinu ztracenou čest. Dargun se zápasu snaží vyhnout, nakonec
však starce probodne. Zatímco Svantovítův nový kněz odjíždí do své vlasti,
umírající Gunar jej proklíná a svěřuje svou dceru Absalonovi. Ten se zaslibuje
Kristovi a boji proti Dargunovu pohanskému bohu.
Pád Arkuna - 09.11.1900, Karel Štapfer, návrh kostýmu Gunar (dle historických památek)
Děj opery –
Dargun
Uplynulo dvacet let. Absalon se stal biskupem a kancléřem
dánského krále. Nyní vede výpravu Dánů proti Rujancům, kteří pořádají loupeživé
výpravy na dánské území a přepadají dánské lodě. Všude jej provází jeho
schovanka, Helžina dcera Margit. Ale Absalonova loď ztroskotala v bouři. – Na
Rujaně mezitím spíše než Rutan a Jaroměr, synovci pohanského knížete Tetislava,
fakticky vládne velekněz Svantovítova chrámu v Arkoně Dargun.
1. jednání
Na rujanském pobřeží stojí ctižádostivá Radana, manželka
Rutanova, která je však vášnivě zamilována do svého švagra Jaroměra (árie On
blíží se, můj život i má smrt). Je odhodlána získat jej za každou cenu, i za
cenu vraždy.
Rybáři přinášejí na břeh ztroskotance vytažené z mořských
vln: Absalona a zdánlivě mrtvou Margit, již Absalon zázračně vzkřísí. Na místě
je nachází Jaroměr a na první pohled se do Margit zamiluje (árie Proč srdce
toužně bije'), ale i ona do něj. Kníže nabízí Absalonovi a Margit pomoc, ale
biskup prozatím odmítá – nechť je znovu vyhledá, zatouží-li po pravé víře.
S Jaroměrem se setkává Radana. Ponouká jej proti svému
manželu Rutanovi, vytýká mu povolnost vůči veleknězi Dargunovi a nakonec mu
vyznává svou lásku a vyzývá jej ke vzpouře proti svému muži. Jaroměr ji však s
pohrdáním odmítá.
Rutan se vrací z vítězné lodní výpravy. Dargun vítá jej i
jeho bojovníky v Svantovítově svatyni. Všichni vzdávají díky Svantovítovi.
Velekněz rozděluje kořist mezi lid a současně ho nabádá k úctě a poslušnosti
bohům. Vyzývá k další výpravě proti Dánům. Rutan slibuje svou účast, Jaroměr se
však – k Radanině radosti – staví proti tomuto plánu. Dargun jej vyobcovává ze
společnosti a prohlašuje za psance. Jaroměra se ujímá Absalon, protože kníže se
ukázal hodným nové víry. Biskup jej hodlá obrátit na křesťanství a využít pro
své záměry.
2. jednání
Absalon, Margit a Jaroměr se uchýlili do sluje v bukovém lese.
Margit je šťastna (zpěv Již tichne les a zvolna usíná) a pod Absalonovým
dohledem si s Jaroměrem sdílejí své čisté city (duet Jak v moře hvězdy kanou).
Biskup je však neklidný, protože k jeho úkrytu se již blíží Dargunovy oddíly a
očekávané dánské lodě dosud nedorazily. Posílá tedy Margit, aby je se skály
vyhlížela, a Jaroměra, aby u břehu připravil člun. Sám se obrací v modlitbách
ke Kristu.
Dargun mezitím vypátral místo pobytu tajemného cizince, který
šíří nepřátelskou víru. Při vstupu do jeskyně se jej zmocní hněv nad křížem,
znakem „bledého mrtvého boha“, a chce jej rozbít. Absalon mu v tom zabrání a
mezi oběma muži nastane prudký dialog o jejich protichůdných světonázorových
představách. Když se Dargun opět vrhá se sekerou na kříž, uvidí vedle něj
navrátivší e Margit. Zděšen ji považuje za přízrak mrtvé Helgy, který mu
nepřátelský bůh posílá na znamení své moci, a prchá. Margit žádá po Absalonovi
vysvětlení, proč divoký pohan pronesl jméno její matky, ale podle biskupa patří
toto tajemství jen Bohu a zesnulým.
Rutan se dozvěděl o nevěrnosti své ženy Radany a v žárlivosti
ji vleče na Arkonu. Radaně se však poblíž jeskyně nejen podaří Rutana úlisně ujistit
o své lásce, ale svou předstíranou vášní v něm vyvolá prudkou tělesnou touhu.
Odebírají se spolu do jeskyně, kde však místo milostného aktu Radana svého
manžela probodne dýkou. Poté vyčkává u jeskyně na Jaroměra. Jako první se však
vrací Margit a Radana se z rozhovoru s ní dozvídá, že Jaroměr je zamilován do
této mladé cizinky. Ze žárlivosti ji před Rutanovými lidmi obviní z vraždy
knížete a Margit je odvlečena k soudu do Arkony. Když se pak dostaví Jaroměr,
Radana mu vylíčí, co pro dobytí jeho lásky učinila, a opět se mu nabízí.
Jaroměr k ní ale cítí jen znechucení a opovržení. Radana si uvědomí, že jej
nikdy nezíská, a rozhoduje se před soudem přiznat ke svým činům a nést
důsledky.
Sotva odejde, přináší Absalon zprávu o tom, že dánské vojsko
dorazilo. Pod Jaroměrovým vedením se vypraví dobýt a zničit Arkonu (zpěv
Absalona Povstaň, Hospodine).
Pád Arkuna - 09.11.1900, Karel Štapfer, návrh kostýmu Helgy (dle historických památek)
3. jednání
Dargun v předsíni Svantovítova chrámu přemítá o spatřeném
Helžině zjevení (árie Co nejistota nebo váhání). Vstupuje Radana a přiznává se
mu ke svému ohavnému činu. Velekněz jí nejdříve nechce věřit, pak ale svoluje,
aby podstoupila trest, který si sama vyvolila – být upálena na Rutanově
pohřební hranici. Dargun dává předvolat zajatou Margit a vyptává se jí na její
původ. Ta vypráví o své matce, která umírajíc žehnala jejímu otci, a o své
touze otce jednou poznat a obejmout. Dargun je dojat natolik, že zapomene na
přísnost, se kterou mu jeho bůh zakazuje lidský cit, a bere svou dceru do
náručí (duet Žel, ach, drahý otec můj).
Margit Draguna varuje před blížícím se dánským vojskem a
vášnivě jej přemlouvá, aby si zachránil život přijetím křesťanské víry. Tu však
Dragun odmítá jako „lstivý přelud“, chápe se meče a vyzývá Svantovíta, aby mu
pomohl bránit Arkonu proti Dánům. Tu se však ukazuje, že útočníci již na
nestřeženém místě podpálili obranné hradby. Mezi kněžími a Rujanci vzniká
panika, začíná hořet i hlavní chrám. Dargun hodlá vytrvat až do konce, ale
rozlícen kácí sochu Svantovíta, který nedokázal své město a svůj lid ochránit.
Z hořící svatyně vynáší Jaroměr omdlelou Margit, Darguna i Svantovítovu modlu
pohřbí zříceniny.
Z hrdé Arkony zbylo jen spáleniště. Zbylí Rujanci se
vzdávají, přijímají od Absalona křest a podrobují se Jaroměrovi a Margit jako
svým novým vládcům pod dánskou ochranou. Vítězné křesťanské vojsko zpívá Te
Deum laudamus. S textem pomohla Wikipedie a fotografie jsou z archivu ND Praha.
Pád Arkuna - 04.05.1989, ND Praha (Dalibor Jedlička, Daniela Šounová-Brouková, Luděk Vele, Ivan Kusnjer)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
