3. července uplyne 160 let od narození Leoše Janáčka a to je
pádný důvod, proto, abych vám představil další moji oblíbenou operu, Osud. Je
to sice Janáčkova nejproblematičtější opera, ale já ji mám hodně rád. Začínám
přemýšlet, jestli bych neměl svůj blog přejmenovat na „Alibaba má rád Janáčka“.
Tento opus vznikl bezprostředně po Janáčkově první slavné
opeře Její pastorkyni a bývá na operních scénách uváděn jen zřídkakdy, na vině
je nelogický děj, který je opravdu velmi svérázný, nevysvětlitelný, někdo by řekl
až zmatený, ale hudebně je to dílo pozoruhodně zajímavé. Janáček dokončil operu
Osud již v roce 1905, poprvé zazněla až šest po skladatelově smrti v
rozhlasovém provedení Břetislava Bakaly (1934) a na jeviště se poprvé dostala
až v roce 1958 v Brně, díky Václavu Noskovi a jeho úpravám (představení
nastudoval a dirigoval František Jílek). V zahraničí se poprvé hrál Osud
nedlouho po scénickém uvedení v Brně, v německém Stuttgartu.
 |
| Olga Janáčková |
Zajímavý je vznik této opery. V únoru 1903 umřela Olga,
Janáčkova dcera, v dubnu téhož roku odmítlo Národní divadlo v Praze hrát jeho
operu Její pastorkyňa. Janáček prožil mnoho těžkých chvil a v srpnu 1903 odjel
do Luhačovic, aby se vzpamatoval z hluboké deprese. A právě tam se potkal s
Kamilou Urválkovou. Jejich setkání vypadalo následovně. Janáček seděl u stolku,
přistoupila k němu neznámá dáma a položila mu na stůl tři rudé růže, zřejmě
byla dojatá jeho osaměním a smutkem, který z něj čišel. Ona tajemná dáma byla
Kamila Urválková (1875–1956), manželka lesmistra Urválka z Dolních Kralovic
(dnes zatopené přehradou Želivka), jež mu po romantickém seznámení vypravovala
skutečný příběh ze svého života. Urazil ji totiž operou skladatel Vítězslav
Čelanský (1870–1931) tak, že složil operní opus pod názvem Kamila. Předlohou
pro hlavní postavu byla pochopitelně Kamila Urválková, za svobodna Schillerová,
která měla kdysi s Čelanským milenecký poměr. Ten se jí po jeho ukončení do
slova a do písmene pomstil tak, že ve stejnojmenné opeře je Kamila vylíčena
jako velice přelétavá dívka, jež má milenců nazbyt. Čelanský si neodpustil ani
to, že operu zakončil strohým odmítnutím Kamily původním milencem, ke kterému
se Kamila navrací, slovy: „Vy jste mě, slečno, neměla nikdy ráda.“ Aby toho
nebylo dosti, tak se tato opera uváděla v roce 1897 v Národním divadle. Je
zřejmé, že nikdo, kromě Kamily ovšem, nevěděl, že takto posloužila jako
předloha pro hlavní operní postavu zmiňovaného díla.
Kamila Urválková se stala milenkou Leoše Janáčka, ale nic
nenasvědčuje, že by Janáček složil operu Osud jako jakési „ospravedlnění své
milenky - pokračování“ opery Kamila až na podezřelou podobu jména hlavní
hrdinky opery Osud, kterou je Míla Válková, jméno Míla je odvozeno ze jména
Kamila a příjmení Válková odvozeno z příjmení Urválková. Janáček byl zřejmě
Kamilou velmi zasažený, protože ještě jako sedmdesátník vzpomínal, že: „A byla
jedna z nejkrásnějších paní. Hlas její byl jako violy d´amour. Slanice
luhačovská byla v úpalu srpnového slunce.“
Janáček většinou pro tvorbu libret ke svým operám použil již
existujících předloh, které zpracoval do konečného tvaru libreta, u Osudu
postupoval jinak. Sám psal předlohu prózou v podobě jakéhosi románu a předával
ho po částech mladé básnířce, která byla přítelkyní jeho dcery, Fedoře
Bartošové (1884–1941) k přebásnění, představoval si totiž, zřejmě opět z důvodu
romantického, že libreto opery bude ve verších. V případě volby Fedory
Bartošové, tehdy sotva dvacetileté, šlo o ryze subjektivní rozhodnutí Janáčka.
Básnířka Bartošová (psala pod pseudonymem Tálská) sama v dopisech psala, že
spolupráce s Janáčkem nebyla vůbec jednoduchá. Svůj „román“ neustále měnil,
postavy vypouštěl, jiné doplňoval a Bartošová psala stále dokolečka. To, co
nestihla, nakonec Janáček sám dopsal. Svou libretistku Janáček zřejmě
podněcoval ke snaze o jazykovou výlučnost. Fedora Bartošová tuto okolnost
nepřímo potvrzuje, když skladateli píše: „A především mě uchvacuje celé to
moderní ovzduší druhého jednání – či moderní ovzduší excentrické duše Živného.
Ale je na to třeba zcela jiného tónu a jiných barev i v řeči…“
 |
| Fedora Bartošová |
Partituru a především libreto podrobně studoval i František
Adolf Šubert, dřívější ředitel Národního divadla, později pak Vinohradského
divadla, který slabiny děje opery poměrně rychle prohlédl. O Janáčkovu operu
byl ze strany Vinohradského divadla vysloven závazný zájem a poté odvolán.
Janáček kvůli tomuto závazku odmítl uvedení v Brně, a když byl Osud volný, tak
už ho Brno zase nechtělo. Janáček se dokonce kvůli závazku uvést operu s
Vinohradským divadlem nechal zastupovat advokátní kanceláří, právní spor
vyhrál, očekával znovu uvedení díla a novou nabídku z Brna opět odmítl. Tato
hra na schovávanou se odehrávala až do doby, kdy vypukla první světová válka a
Janáček pak na uvedení opery Osud zcela rezignoval, byť se spoře pokoušel o
nejrůznější úpravy libreta i v dalších letech.
Nejvýstižněji o opeře Osud asi napsal Jaroslav Vogel:
„Vysoko nad libretem stojí na štěstí Janáčkova hudba – či spíše na neštěstí,
neboť tím se stává osudová otázka Osudu tím trýznivější.“
Hudebně je Osud opravdu jednou z nejzajímavějších partitur
Leoše Janáčka. Navazuje na raný verismus Pastorkyně, který převádí do
výraznějších a vyostřenějších poloh, blíží se k expresionistickým polohám
nápěvkových situací a hledá řadu témbrových odstínů a impresívních ploch ve
shodě s neobvyklým tvarováním syžetu. Spojení nápěvkové deklamace s afektovanou
řečí vytváří často recitativ úchvatné síly a originality. Ve výhni této hudby
ustupuje do pozadí jednoduchý příběh a kaleidoskop autobiografických situací
dostává prostřednictvím hudebního proudu pevnou a originální podobu.
Pro zajímavost, původně se měla opera jmenovat „Rudé růže“
nebo přímo k poctě Kamily Urválkové „Hvězda Luhačovic“. A další zajímavostí je, že Janáčkovy
literární podklady pro práci Fedory Bartošové jsou dnes nezvěstné.
Tak to bylo něco málo z historie vzniku komplikovaného díla
Leoše Janáčka, které je přes to všechno mojí další hodně oblíbenou operou.
 |
| J. Palivcová, J. Ulrych, J. Pokorná (Brno 1958) |
Obsah opery
První jednání
Celá opera začíná nádherným, typicky janáčkovským valčíkem,
který nás přenese do atmosféry lázní. Po Luhačovické kolonádě se promenádují
dámy, studenti, „žabky“ a jeden poeta. Jako největší diskutér zaujímá
společnost dr. Suda se svými přáteli, mezi které patří i mladá paní Míla
Válková. Do společnosti se záhy vmísí i nový host, skladatel Živný. Společnost
s údivem konstatuje, že Válková a Živný se již znají. Mezi hosty se objevují
další postavy jako například učitelka zpěvu, slečna Stuhlá a mládež, chystající
se na výlet. Korzující hosté se zničehonic vytratí a na scéně zůstává Živný s
Válkovou osamocen. Z jejich hovoru lze seznat, že spolu měli v minulosti
milostný vztah, ze kterého bylo počato i dítě, malý chlapeček Doubek. Vztah
obou milenců však překazila matka Válkové proto, že považovala skladatele Živného
za žebráka. Po rozchodu s Mílou se rozhodl Živný zkomponovat o svém nešťastném
osudu operu Osud. Dvojice si vyjasní, že podezření Živného z nevěry Míly není
pravdivé a rozhodnou se i nadále své životy spojit.
Můžete si říkat, že je to docela přehledné a kde že je ta
nelogičnost, tady ji máte. Na začátku prvního jednání všichni opěvují záři
slunce „Slunečko v zlatém plání všem na rtech budí usmívání, jen usmívání,
hej!“ Na scénu přichází Míla a Lhotský ji vítá slovy: „V slunce, lesku v záři
ranní přijměte, ó milostivá, povinnou tuto poctu.“ A podá Míle kytici rudých
růží. Hned po této scéně už je čas oběda a hosté zpívají „Mně rychle oběd.“
číšník se ptá zda „Dva obědy nebo tři mám dáti?“ Po poledním menu zpívá Dr.
Suda „Ty naše zlaté sluníčko, jen polez ještě maličko.“ Chvilinku nato říká
Míla „Chci v úpal. Kéž slunce spálí moje hoře.“ Ale to už se na scénu vracejí
výletníci a Lhotský nám říká, že „To slunce již jsme slavili, na celý zašlo
den.“ A rozsvěcejí se lucerny. Přátelé buď všichni mluvili opravdu velmi, ale
velmi pomalu nebo v Luhačovicích svítí slunko po obědě cca čtvrt hodiny.
První jednání zakončí Mílina matka, která se vrávoravě
potácí po jevišti, je nešťastná ze shledání Míly a Živného a než spadne opona,
pronese „Ne, ne! S holím neštěstím!“ Jo o přestávce mezi první a druhým
jednáním ještě stihne zešílet.
Druhé jednání
V bytě Živného a Válkové zpívá Živný úryvky ze svého díla
Míle. Její osočování z nevěry již z opery vypustil. Chlapeček Doubek se ptá maminky,
zdali ví, co to je láska.
Doubek
Mami! Víš, co je láska? Víš, co je láska?
Míla
Mé dítě, vím, ó vím.
Doubek
Nevíš, nevíš! Když se mají Žán a Nána rádi! Žán a Nána!
Velmi roztomilý motiv opery, který se později objeví i ve
třetím jednání.
Do bytu vchází Mílina matka, která od doby rozchodu Míly se
Živným zešílela, zřejmě z důvodu její chorobné lakotnosti. Její duševní nemoc
se přítomností Živného ještě stupňuje, neboť se domnívá, že ji návratem k Míle
chce připravit o majetek. Pro Mílinu matku je Živný havran, jenž chce ulétnout
oknem i s jejími penězi. Matka Míly se za domnělým havranem vrhne, padá z
balkonu a strhává sebou i Mílu. Obě umírají. Živný odnáší mrtvou Mílu na
pohovku, Doubek matku volá, otec se ho snaží uklidnit a zároveň si zoufá a
proklíná svůj osud „Tiše, tiše! To je blesk zčista jasna! Jen hustěji, sinavé
blesky, jen hustěji! Kde jsou vaše mračna? Kde jsou vaše mračna?“
 |
| J. Ulrych, J. Pokorná (Brno 1958) |
Třetí jednání
O několik let později. V aule konzervatoře předzpívávají
studenti z partitury nové opery, kterou složil jejich učitel, profesor Živný.
Je přítomen i jeho syn Doubek. Opera má mít ten samý den večer v divadle
premiéru, ale stále chybí poslední jednání (které divadlo by šlo do tak
pochybného podniku). Přichází Živný a studenti ho prosí, aby jim něco řekl o
svém díle. Po chvíli vyprávění Živného studenti s překvapením zjistí, že obsah
opery je jeho životním příběhem. Když se Živný dostane až k smrti Míly Válkové,
rozpoutá se bouře a blesk do něj udeří skrze otevřené okno (chudáci režiséři,
většinou z toho vybruslí mrtvicí). Živný klesá omráčen. Studenti pochopili, že
se stali aktéry posledního jednání jeho opery. Ale ne diváci, Živný to přežije,
je bleskem jen omráčen, zvedne se a za podpory syna Doubka odchází ze třídy a
říká studentům „Poslední jednání? To jest v rukou božích a zůstane tam!“ Ve dveřích se setkávají s Dr. Sudou, který se
ptá „Co jest vám, příteli?“ Padá opona a je konec! Dalo by se říct, že opera
Osud je opera bez posledního jednání.
 |
| J. Ulrych (Brno 1958) |
 |
| Š. Margita (Živný), I. Jiříková (Míla) (ND Praha 2002) |
 |
| Pavla Vykopalová jako Míla (ND Brno 2012) |
