Fatum

3. července uplyne 160 let od narození Leoše Janáčka a to je pádný důvod, proto, abych vám představil další moji oblíbenou operu, Osud. Je to sice Janáčkova nejproblematičtější opera, ale já ji mám hodně rád. Začínám přemýšlet, jestli bych neměl svůj blog přejmenovat na „Alibaba má rád Janáčka“.

 

Tento opus vznikl bezprostředně po Janáčkově první slavné opeře Její pastorkyni a bývá na operních scénách uváděn jen zřídkakdy, na vině je nelogický děj, který je opravdu velmi svérázný, nevysvětlitelný, někdo by řekl až zmatený, ale hudebně je to dílo pozoruhodně zajímavé. Janáček dokončil operu Osud již v roce 1905, poprvé zazněla až šest po skladatelově smrti v rozhlasovém provedení Břetislava Bakaly (1934) a na jeviště se poprvé dostala až v roce 1958 v Brně, díky Václavu Noskovi a jeho úpravám (představení nastudoval a dirigoval František Jílek). V zahraničí se poprvé hrál Osud nedlouho po scénickém uvedení v Brně, v německém Stuttgartu.

Olga Janáčková

Zajímavý je vznik této opery. V únoru 1903 umřela Olga, Janáčkova dcera, v dubnu téhož roku odmítlo Národní divadlo v Praze hrát jeho operu Její pastorkyňa. Janáček prožil mnoho těžkých chvil a v srpnu 1903 odjel do Luhačovic, aby se vzpamatoval z hluboké deprese. A právě tam se potkal s Kamilou Urválkovou. Jejich setkání vypadalo následovně. Janáček seděl u stolku, přistoupila k němu neznámá dáma a položila mu na stůl tři rudé růže, zřejmě byla dojatá jeho osaměním a smutkem, který z něj čišel. Ona tajemná dáma byla Kamila Urválková (1875–1956), manželka lesmistra Urválka z Dolních Kralovic (dnes zatopené přehradou Želivka), jež mu po romantickém seznámení vypravovala skutečný příběh ze svého života. Urazil ji totiž operou skladatel Vítězslav Čelanský (1870–1931) tak, že složil operní opus pod názvem Kamila. Předlohou pro hlavní postavu byla pochopitelně Kamila Urválková, za svobodna Schillerová, která měla kdysi s Čelanským milenecký poměr. Ten se jí po jeho ukončení do slova a do písmene pomstil tak, že ve stejnojmenné opeře je Kamila vylíčena jako velice přelétavá dívka, jež má milenců nazbyt. Čelanský si neodpustil ani to, že operu zakončil strohým odmítnutím Kamily původním milencem, ke kterému se Kamila navrací, slovy: „Vy jste mě, slečno, neměla nikdy ráda.“ Aby toho nebylo dosti, tak se tato opera uváděla v roce 1897 v Národním divadle. Je zřejmé, že nikdo, kromě Kamily ovšem, nevěděl, že takto posloužila jako předloha pro hlavní operní postavu zmiňovaného díla.

Kamila Urválková se stala milenkou Leoše Janáčka, ale nic nenasvědčuje, že by Janáček složil operu Osud jako jakési „ospravedlnění své milenky - pokračování“ opery Kamila až na podezřelou podobu jména hlavní hrdinky opery Osud, kterou je Míla Válková, jméno Míla je odvozeno ze jména Kamila a příjmení Válková odvozeno z příjmení Urválková. Janáček byl zřejmě Kamilou velmi zasažený, protože ještě jako sedmdesátník vzpomínal, že: „A byla jedna z nejkrásnějších paní. Hlas její byl jako violy d´amour. Slanice luhačovská byla v úpalu srpnového slunce.“

Janáček většinou pro tvorbu libret ke svým operám použil již existujících předloh, které zpracoval do konečného tvaru libreta, u Osudu postupoval jinak. Sám psal předlohu prózou v podobě jakéhosi románu a předával ho po částech mladé básnířce, která byla přítelkyní jeho dcery, Fedoře Bartošové (1884–1941) k přebásnění, představoval si totiž, zřejmě opět z důvodu romantického, že libreto opery bude ve verších. V případě volby Fedory Bartošové, tehdy sotva dvacetileté, šlo o ryze subjektivní rozhodnutí Janáčka. Básnířka Bartošová (psala pod pseudonymem Tálská) sama v dopisech psala, že spolupráce s Janáčkem nebyla vůbec jednoduchá. Svůj „román“ neustále měnil, postavy vypouštěl, jiné doplňoval a Bartošová psala stále dokolečka. To, co nestihla, nakonec Janáček sám dopsal. Svou libretistku Janáček zřejmě podněcoval ke snaze o jazykovou výlučnost. Fedora Bartošová tuto okolnost nepřímo potvrzuje, když skladateli píše: „A především mě uchvacuje celé to moderní ovzduší druhého jednání – či moderní ovzduší excentrické duše Živného. Ale je na to třeba zcela jiného tónu a jiných barev i v řeči…“

Fedora Bartošová

Partituru a především libreto podrobně studoval i František Adolf Šubert, dřívější ředitel Národního divadla, později pak Vinohradského divadla, který slabiny děje opery poměrně rychle prohlédl. O Janáčkovu operu byl ze strany Vinohradského divadla vysloven závazný zájem a poté odvolán. Janáček kvůli tomuto závazku odmítl uvedení v Brně, a když byl Osud volný, tak už ho Brno zase nechtělo. Janáček se dokonce kvůli závazku uvést operu s Vinohradským divadlem nechal zastupovat advokátní kanceláří, právní spor vyhrál, očekával znovu uvedení díla a novou nabídku z Brna opět odmítl. Tato hra na schovávanou se odehrávala až do doby, kdy vypukla první světová válka a Janáček pak na uvedení opery Osud zcela rezignoval, byť se spoře pokoušel o nejrůznější úpravy libreta i v dalších letech.

Nejvýstižněji o opeře Osud asi napsal Jaroslav Vogel: „Vysoko nad libretem stojí na štěstí Janáčkova hudba – či spíše na neštěstí, neboť tím se stává osudová otázka Osudu tím trýznivější.“

Hudebně je Osud opravdu jednou z nejzajímavějších partitur Leoše Janáčka. Navazuje na raný verismus Pastorkyně, který převádí do výraznějších a vyostřenějších poloh, blíží se k expresionistickým polohám nápěvkových situací a hledá řadu témbrových odstínů a impresívních ploch ve shodě s neobvyklým tvarováním syžetu. Spojení nápěvkové deklamace s afektovanou řečí vytváří často recitativ úchvatné síly a originality. Ve výhni této hudby ustupuje do pozadí jednoduchý příběh a kaleidoskop autobiografických situací dostává prostřednictvím hudebního proudu pevnou a originální podobu.

Pro zajímavost, původně se měla opera jmenovat „Rudé růže“ nebo přímo k poctě Kamily Urválkové „Hvězda Luhačovic“.  A další zajímavostí je, že Janáčkovy literární podklady pro práci Fedory Bartošové jsou dnes nezvěstné.

Tak to bylo něco málo z historie vzniku komplikovaného díla Leoše Janáčka, které je přes to všechno mojí další hodně oblíbenou operou.

 

J. Palivcová, J. Ulrych, J. Pokorná (Brno 1958)

Obsah opery

První jednání

Celá opera začíná nádherným, typicky janáčkovským valčíkem, který nás přenese do atmosféry lázní. Po Luhačovické kolonádě se promenádují dámy, studenti, „žabky“ a jeden poeta. Jako největší diskutér zaujímá společnost dr. Suda se svými přáteli, mezi které patří i mladá paní Míla Válková. Do společnosti se záhy vmísí i nový host, skladatel Živný. Společnost s údivem konstatuje, že Válková a Živný se již znají. Mezi hosty se objevují další postavy jako například učitelka zpěvu, slečna Stuhlá a mládež, chystající se na výlet. Korzující hosté se zničehonic vytratí a na scéně zůstává Živný s Válkovou osamocen. Z jejich hovoru lze seznat, že spolu měli v minulosti milostný vztah, ze kterého bylo počato i dítě, malý chlapeček Doubek. Vztah obou milenců však překazila matka Válkové proto, že považovala skladatele Živného za žebráka. Po rozchodu s Mílou se rozhodl Živný zkomponovat o svém nešťastném osudu operu Osud. Dvojice si vyjasní, že podezření Živného z nevěry Míly není pravdivé a rozhodnou se i nadále své životy spojit.

Můžete si říkat, že je to docela přehledné a kde že je ta nelogičnost, tady ji máte. Na začátku prvního jednání všichni opěvují záři slunce „Slunečko v zlatém plání všem na rtech budí usmívání, jen usmívání, hej!“ Na scénu přichází Míla a Lhotský ji vítá slovy: „V slunce, lesku v záři ranní přijměte, ó milostivá, povinnou tuto poctu.“ A podá Míle kytici rudých růží. Hned po této scéně už je čas oběda a hosté zpívají „Mně rychle oběd.“ číšník se ptá zda „Dva obědy nebo tři mám dáti?“ Po poledním menu zpívá Dr. Suda „Ty naše zlaté sluníčko, jen polez ještě maličko.“ Chvilinku nato říká Míla „Chci v úpal. Kéž slunce spálí moje hoře.“ Ale to už se na scénu vracejí výletníci a Lhotský nám říká, že „To slunce již jsme slavili, na celý zašlo den.“ A rozsvěcejí se lucerny. Přátelé buď všichni mluvili opravdu velmi, ale velmi pomalu nebo v Luhačovicích svítí slunko po obědě cca čtvrt hodiny.

První jednání zakončí Mílina matka, která se vrávoravě potácí po jevišti, je nešťastná ze shledání Míly a Živného a než spadne opona, pronese „Ne, ne! S holím neštěstím!“ Jo o přestávce mezi první a druhým jednáním ještě stihne zešílet.

Druhé jednání

V bytě Živného a Válkové zpívá Živný úryvky ze svého díla Míle. Její osočování z nevěry již z opery vypustil. Chlapeček Doubek se ptá maminky, zdali ví, co to je láska.

Doubek
Mami! Víš, co je láska? Víš, co je láska?

Míla
Mé dítě, vím, ó vím.

Doubek
Nevíš, nevíš! Když se mají Žán a Nána rádi! Žán a Nána!

Velmi roztomilý motiv opery, který se později objeví i ve třetím jednání.

Do bytu vchází Mílina matka, která od doby rozchodu Míly se Živným zešílela, zřejmě z důvodu její chorobné lakotnosti. Její duševní nemoc se přítomností Živného ještě stupňuje, neboť se domnívá, že ji návratem k Míle chce připravit o majetek. Pro Mílinu matku je Živný havran, jenž chce ulétnout oknem i s jejími penězi. Matka Míly se za domnělým havranem vrhne, padá z balkonu a strhává sebou i Mílu. Obě umírají. Živný odnáší mrtvou Mílu na pohovku, Doubek matku volá, otec se ho snaží uklidnit a zároveň si zoufá a proklíná svůj osud „Tiše, tiše! To je blesk zčista jasna! Jen hustěji, sinavé blesky, jen hustěji! Kde jsou vaše mračna? Kde jsou vaše mračna?“

J. Ulrych, J. Pokorná (Brno 1958)

Třetí jednání

O několik let později. V aule konzervatoře předzpívávají studenti z partitury nové opery, kterou složil jejich učitel, profesor Živný. Je přítomen i jeho syn Doubek. Opera má mít ten samý den večer v divadle premiéru, ale stále chybí poslední jednání (které divadlo by šlo do tak pochybného podniku). Přichází Živný a studenti ho prosí, aby jim něco řekl o svém díle. Po chvíli vyprávění Živného studenti s překvapením zjistí, že obsah opery je jeho životním příběhem. Když se Živný dostane až k smrti Míly Válkové, rozpoutá se bouře a blesk do něj udeří skrze otevřené okno (chudáci režiséři, většinou z toho vybruslí mrtvicí). Živný klesá omráčen. Studenti pochopili, že se stali aktéry posledního jednání jeho opery. Ale ne diváci, Živný to přežije, je bleskem jen omráčen, zvedne se a za podpory syna Doubka odchází ze třídy a říká studentům „Poslední jednání? To jest v rukou božích a zůstane tam!“  Ve dveřích se setkávají s Dr. Sudou, který se ptá „Co jest vám, příteli?“ Padá opona a je konec! Dalo by se říct, že opera Osud je opera bez posledního jednání.

 

J. Ulrych (Brno 1958)

 

Tak co, to je zápletka, že? A hrdina zpívající po zásahu bleskem, tak proč ne, Desdemona zpívá po uškrcení. Ale prosím, zkuste se oprostit od úsměvného libreta a zaposlouchejte se do Janáčkovy hudby, je fantastická.

Komplet opery můžete zakoupit zde:
http://www.supraphonline.cz/album/2633-janacek-osud-opera-o-3-dejstvich-komplet

 

Š. Margita (Živný), I. Jiříková (Míla) (ND Praha 2002)

Pavla Vykopalová jako Míla (ND Brno 2012)