Alibaba má rád operu: Hana Kostelecká

Původně jsem měl v plánu, že vám ve dvou maximálně ve třech článcích přiblížím všechny mé oblíbené opery a zpěváky. Hned po první článku jsem zjistil, že je to holý nesmysl, že se nedokážu zkrátit a tak jsem si říkal, že je to můj blog a že vlastně můžu psát klidně i dlouze a podrobně. Proto vám postupně představím mé oblíbené opery a zpěváky, ale každou/každého zvlášť.

Flora (G. Verdi, La Traviata)

Přemýšlel jsem, kterého pěvce, či pěvkyni budu představovat jako první a volba padla na domácí scénu. Přátelé já když si oblíbím nějakého zpěváka, tak mu fandím na plno a když jsem v hledišti, tak skoro nedýchám a v napětí si koušu nehty, tedy pokud urputně nedržím palce a nejvíce jsem zadržoval dech, když se z jeviště nesl nádherný, velký, dramatický soprán Hany Kostelecké.

Měl jsem velké štěstí, že jsem viděl snad všechny role, které Hana Kostelecká zpívala. Nejprve něco málo z životopisu umělkyně.

Tosca

Po studiích na brněnské konzervatoři v letech 1988-1994 (u prof. Magdaleny Plevové) absolvovala v roce 2000 JAMU Brno u doc. Jaroslavy Janské. Na své role se následně připravovala pod vedením Natálie Romanové. Svou profesionální pěveckou dráhu zahájila v roce 2000 v Moravském divadle Olomouc. Ztvárnila tam celou řadu sopránových rolí, např.: Mařenku, Miladu, Elvíru, Santuzzu, Toscu... Ještě jako studentka JAMU hostovala na scéně brněnské opery v roli Sovy (Leoš Janáček Příhody lišky Bystroušky). V roce 2000 dostala nabídku na účinkování v Janáčkově opeře Její pastorkyňa v Teatro di San Carlo v Neapoli. V roli Kostelničky se potkala se světovou pěvkyní Rainou Kabaivanskou. V roce 1998 se zúčastnila Soutěže o cenu Leoše Janáčka a získala tři ceny: 2. místo, Cenu za nejlepší interpretaci děl Leoše Janáčka a Cenu za nejlepší interpretaci děl Bohuslava Martinů. Pravidelně spolupracuje s Brněnskou filharmonií, Zlínským Symfonickým orchestrem, Ostravskou filharmonií. Velmi významná je její pedagogická činnost na Konzervatoři Evangelické akademie v Olomouci. Mnoho studentů operního zpěvu a někteří operní zpěváci docházejí na soukromé hodiny.

Tosca

Tolik málo z životopisu. Moje první setkání s hlasem Hany Kostelecké bylo v opeře W. A. Mozarta Don Giovanni, kde zpívala Donnu Elvíru a byl to zážitek, krásný velký soprán a ještě ke všemu vynikající herečka, která vypadala na jevišti velmi přirozeně. Říkal jsem si „tak mám na koho jezdit“. Nevím přesně, v jakém pořadí jsem pak viděl všechny role, ale myslím, že druhou rolí byla Mařenka v Prodané nevěstě. Byla to tehdy velmi rozverná inscenace Václava Málka. A Hana Kostelecká nebyla rozhodně uťápnutá Mařenka, ale divoká vesnická dívka (soukromě jsem si ji přejmenoval na Mařenku Tornádo Lou Krušinovou).

Za zmínku rozhodně stojí i pěvecky velmi náročná role (chi chi) Veřejného mínění v operetě Orfeus v podsvětí francouzského skladatele J. Offenbacha. Fantastický herecký výkon a skvělý kostým. Ale vážně, i v operetě to Haně Kostelecké slušelo, ale pojďme se podívat na pět rolí, které jsem měl opravdu nejraději.

Attila

Odabella ve Verdiho opeře Attila je první rolí, kdy jsem nadšením vyskakoval z křesla olomoucké opery. To byl mimořádný a strhující zážitek. Velká verdiovská role, režisér M. Tarant inscenoval toto velké drama téměř činoherně (jsem rád, že už se režiséři v opeře nespokojují jen se statickým odstáním a odzpíváním role), přátelé samozřejmě bylo mnoho kouře, ale to k příběhu o králi Hunů Attilovi patří. Odabella téměř vůbec neslezla z jeviště a Hana Kostelecká obdařila Attilovu vražedkyni krásným tmavým odstínem svého sopránu (a hrála báječně, šel z ní strach).

královna Alžběta

Královna Alžběta v Donizettiho opeře Maria Stuarda, byla další velká dramatická role a vlastně další „potvora“. Tato opera není tak často hraná jako jiné Donizettiho opery. Nebudu opět vyzdvihovat, jak báječně Hana Kostelecká Alžbětu zpívala a že opět výborně hrála (hereckým koncertem byla scéna z druhého jednání kdy se Alžběta s Marií setkávají a závěrečné rozhodování Alžběty o osudu Stuartovny ve třetím jednání). Za zmínku stály také kostýmy.

Milada

„Ňadra má se dmou“ nebo „Jak je mi“ a třeba „Pohasnul den a v hradě vše blažilo se snem“. To všechno zpívá Milada v opeře Bedřicha Smetany, v mojí vůbec ze všech nejoblíbenějších smetanových oper. Tak není divu, že jsem se těšil, jak bude Miladu zpívat a hrát Hana Kostelecká. Co vám mám povídat, když má Milada předepsané forte, tak Kostelecká bourala divadlo a piána se divadlem nesla jako vánek. Mělo to jen jeden háček, ňadra se nedmula (kromě těch skutečných), den nepohasnul… Olomoucká opera si totiž nechala pořídit nový moderní překlad libreta (Pavel Drábek), co měli proti libretu Ervína Špindlera nevím a doufám, že už tento překlad nikdy neuslyším.

Senta

Senta v Bludném Holanďanovi Richarda Wagnera byla vůbec krásná záležitost, režisér Martin Otava se rozhodl herecky rozehrát už předehru a tak se diváci seznámili se Sentou dříve než v druhém jednání. Po prvním taktu se opona roztáhla a na jevišti, které bylo obklopeno bílými závěsy, stála jen bílá nemocniční postel, ve které ležela celá v bílém oblečená Senta. Zřejmě blázinec, Senta blouznila, snila o neznám cizinci, jehož obraz visel na plátně a navíc se na bílé plochy začalo promítat rozbouřené moře. Velmi efektní začátek. To bylo další představení, které jsem viděl vícekrát, a opět byla Hana Kostelecká skvělá.

Tosca

Na úplný závěr jsem si nechal snad největší operní drama, které bylo napsáno. Giacomo Puccini Tosca. Každý jistě znáte příběh o zpěvačce a malíři a zákeřném policejním presidentovi. Role Tosci prochází velkým vývojem, nejprve v první jednání žárlivá zamilovaná žena, která ve druhém jednání bojuje o záchranu svého milého, až se odhodlá k vraždě a na závěr na okamžik šťastná a láskou oplývající hrdinka, která záhy zjistí, že byla oklamaná a svoji lásku nezachránila (když Tosca nad mrtvým tělem svého miláčka vykřikla Mário, Mário, už dámská část publika lovila kapesníky) a záhy s výkřikem pomsty skáče z hradeb Andělského hradu. Všechny tyto emoce a stavy mysli, Hana Kostelecká zvládla vystihnou nejen zpěvem, ale i herecky. To byla prostě paráda! Brava!

Získala četná ocenění:
2008–2009: Cena Moravského divadla za nejlepší ženský jevištní výkon sezóny (role Milada, Tosca)

královna Alžběta

2007: Cena Libuška – 8. ročník festivalu hudebního divadla OPERA 2007 za inscenaci „Attila“ (H. Kostelecká v hlavní roli Odabelly)

1998: Soutěž o cenu L. Janáčka: 2. místo
Cena za nejlepší interpretaci díla L. Janáčka
Cena za nejlepší interpretaci díla B. Martinů

Významné role:

Cizí Kněžna, Rusalce (Dvořák)
Kněžna, Čert a Káča (Dvořák)
Julie, Jakobín (Dvořák)
Hedvika, Čertova stěna (Smetana)
Mařenka, Prodaná nevěsta (Smetana)
MIlada, Dalibor (Smetana)
Fenena, Nabucco (Verdi)
Odabella, Attila (Verdi)
Matka Marie, Dialogues des Carmelites (Poulenc)
Despina (Růžena), Cosi fan tutte (Mozart)
Alžběta, Maria Stuarda (Donizetti)
Luigia Boschi, Skandál v opeře (Donizetti)
Senta, Bludný Holanďan (Wagner)
Pippo, Straka zlodějka (Rossini)
Paní Herringová, Albert Herring (Britten)
Donna Elvíra, Don Giovanni (Mozart)
Baruška, Perly panny Serafinky (Piskáček)
Giulietta, Hoffmanovy povídky (Offenbach)
Caramello, Noc v Benátkách (J. Strauss)
Javotte, Manon (Massenet)
Huguette, Král tuláků (Friml)
Krutana, Oldřich a Boženka (Hurník)

Pippo Straka zlodějka

Před premiérou Donizzetiho opery Maria Stuarda jsem s Hanou Kosteleckou dělal rozhovor pro jeden měsíčník, zde přináším jeho zkrácenou verzi.

královna Alžběta

Hanko, v době kdy spolu děláme rozhovor, se připravuješ na roli královny Alžběty v Donizettiho opeře Maria Stuarda. Jak se sžíváš s rolí královny?

Sžívám se postupně, tak jako s každou novou rolí. V tomto případě je mi navíc ku pomoci historie, a také filmové zpracování látky o postavě, jakou byla Alžběta.

Začali jsme poslední rolí, kterou budeš zpívat v této sezoně. Jaké ale byly začátky Hany Kostelecké. Už jako malá jsi chtěla být zpěvačkou?

Milada

Ale kdepák! Zpívala jsem prý snad už v povijanu, ale k opeře vedla ještě daleká cesta. Hudbu jsem prožívala velmi silně už od malička. Coby talentovanou holčičku mě vybrali do tehdejší „lidušky“, ovšem na zpěv i na výtvarné směry. Nu, a tehdy zasáhla maminka: „Budeš dělat jedno a pořádně!“ Výtvarka se vyučovala v nepříliš vábně vypadajících prostorách školního suterénu a to rozhodlo. Je ze mě zpěvačka.

Po absolvování studia na brněnské JAMU, jsi přijala nabídku Václava Málka, tehdejšího šéfa opery v Olomouci na angažmá. Jaká byla tvá první role v Olomouci?

Milada

Mojí konkurzní rolí byla Kněžna v Dvořákově Čertovi a Káči. Bylo to opravdu vzápětí po skončení studií, a coby pěvecká líheň jsem měla náležitou trému! Ale tuto roli jsem od počátku milovala a po mém prvním představení, a zároveň představení se, vše dopadlo výborně a nabídka k první štaci byla na světě. Po děkovačce za mnou přišla jedna, nyní už vlastně dlouholetá kolegyně, podala mi ruku a řekla: „Tak vítej a ať se daří.“ Bylo to moc pěkné a pamatuji si to doteď.

Ve výčtu tvých rolí jsou velké operní postavy, jako např.: Mařenka (Prodaná nevěsta), Cizí kněžna (Rusalka), Hedvika (Čertova Stěna), Santuzza (Sedlák kavalír), Donna Elvíra (Don Giovanni), ale také Veřejné mínění (Orfeus v Podsvětí), což je téměř činoherní role v Offenbachově operetě. Jak se ti hrála tato postava a vůbec co říkáš na výlety do operety?

Hugette (R. Friml, Král tuláků)

Po zkušenostech s operetou smekám před všemi pěvci předchůdci i nástupci. Opereta je obor velmi náročný. Všem nadmíru kritickým studentům hudebních ústavů (vím, o čem mluvím, byla jsem jím též), kteří hledí na operety spatra, bych přála účinkovat v kterékoli z nich. Má-li se dělat se ctí a opravdově, pak vyžaduje nejen výbornou přípravu pěveckou, tu beru jako samozřejmost, ale i velké herecké nasazení, mnohdy komediální talent, dále taneční průpravu a nezapomínejme, že v operetách je obvykle velké množství textů. Sečteno a podtrženo, opera, činohra, a s větší trochou nadsázky i balet.

Ale zpět k Veřejnému mínění. Já osobně mám operety velmi ráda. Když se se svým hlasovým oborem do některého z plánovaných titulů hodím, zvláště, jde-li o komickou roli, pak jsem velmi ráda a těším se. Málokde v operách se najde komická postava pro dramatický soprán, pokud vůbec, že? Na Veřejné mínění vzpomínám s láskou a lehkým úsměvem na tváři, už proto, že jsem v báječném kostýmu, s lorňonem v ruce, vypadala jak papoušek!

V současné době zpíváš dvě velké role Odabellu (G. Verdi, Attila) a Sentu (R. Wagner, Bludný Holanďan). Obě role jsou diametrálně odlišné, jak pěvecky tak herecky a obě zvládáš mistrovsky. Která z nich je ti bližší?

Složitější otázku bys neměl?(smích)

K oběma mám specifický vztah, Odabella je má první velká role verdiovského charakteru. Zároveň i prubířský kámen mého snažení. Zvažovala jsem zpočátku, jestli je opravdu už ta pravá chvíle, kdy mám dostatek zkušeností pěveckých i hereckých pro ztvárnění této role. Nakonec jsem šťastná, že jsem se rozhodla, jak jsem se rozhodla. Prošla jsem, zdá se, svým osobním testem, což mě uklidnilo a zároveň naplnilo velikým nadšením do další práce.

Senta

Senta je mé první setkání s Wagnerem. Od začátku jsem věděla, že tuto roli moc chci. Nadchla mě spolupráce s Martinem Otavou, režisérem inscenace. Jeho nasazení při zkouškách, zároveň jistý klid a vhled, mi byly velkou oporou a inspirací. Pěvecky vyžaduje (alespoň dle mého mínění a zkušeností) možnost velké dynamické škály a sytost, velké melodické linky. Martin vytvořil pro Sentu svou koncepcí herecký vnitřní koncert. Celá opera je postavena na jejím niterném světě. Velmi mi tohle uchopení ladí a vždy se znovu těším, až obleču Sentiny blankytné šaty.

Na Tvou otázku, která z postav je mi bližší, neumím odpovědět. Sofiina volba?

Co dělá Hana Kostelecká, když zrovna nezpívá a nezkouší? Prozradíš nějaké své koníčky nebo záliby?

Tosca

Baví mě Život, hledat poučení skrze prožité, ono sladké i hořké. Víra. Ovlivňuje celé mé bytí. Velkou láskou i smyslem je pro mě hudba…zpěv. Stále více a více vnímám svou práci jako velký dar moci být k užitku, moci hýbat v divácích tím měkkým uvnitř, které tak příliš hluboko a příliš často skrýváme před světem materie a těch velkých silných ramen. Vždy, když jdu na jeviště, sepnu ruce a prosím si o Sílu, abych stála v pokoře a čistotě sebe sama, abych byla nástrojem. Aby, než se otevře publiku opona, tam nestála Hana Kostelecká, ale Mařenka, Senta, Donna Elvira, Odabella. Věřím, že opravdovost divák cítí.

Zajímám se všeobecně o duchovní tématiku, tedy jak to říci, o žití, o lidství. S nadsázkou říkám, že jsem „hlubokovrt“. Hledám souvislosti. Velmi ráda zvu na návštěvu své přátele, kterým napeču a navařím a povídáme o věcech všedních i nevšedních, co jsme kdo prožili a co nám tím Život chce říci. Chodím na procházky s mým skvělým kamarádem maltézáčkem Teddym. Příroda je mi velkým zdrojem klidu a relaxace.

Jsem šťastný, vděčný člověk.

GALERIE