Alibaba má rád operu: Moje oblíbená opera I.

Nečekaně oblíbená opera

Procházel jsem si nedávno programy našich operních domů, abych zjistil, na jaké představení bych tak vyrazil a žádná sláva. Všude se to hemží Verdim, Puccinim, Mozartem, z domácích skladatelů je to Smetana, Dvořák a sem tam se propašoval Janáček. Sporadicky je to Wagner. Občas se vyskytne nějaký ten titul neznámý, málo hraný, jako třeba v Ostravě Schumannova Jenovéfa, v Plzni Voják a tanečnice Bohuslava Martinů. V Brně vsadili na známého skladatele a vybrali jeho téměř nehranou operu, Donizettiho Maria di Rohan. Vůbec v Brně jsou progresivnější, na závěr letošní sezóny připravil soubor Janáčkovy opery světovou premiéru vokálně-instrumentální skladby pro šest hlasů, dětský hlas, čtyřhlasý sbor a tanečníka, "Alice in bed", autorů Ivo Medka (*1956), Markéty Dvořákové (*1977), už se chystám. Nesmím zapomenout na brněnskou inscenaci opery Benjamina Brittena (1913-1976) - Sen noci svatojánské, na které spolupracovala, jako asistent dirigenta a také ji dirigovala, moje nejoblíbenější dirigentka Zuzana Kadlčíková Pirnerová (ale teď v programu není). Suma sumárum, kromě Brna nic zajímavého co jsem ještě neviděl (začíná to vypadat, že nadržuji Brnu?).

Dramaturgie českých operních domů by potřebovala vzkříšení. Verdi je nejoblíbenější, to beze sporu, hrají se snad všechny jeho stěžejní opery (La Traviata, Aida, Nabucco, Otello, Simon Boccanegra, Falstaff…). Puccini je také hodně na repertoáru (La Bohéme, Tosca
a v současné době hodně boduje Turandot – máme asi hodně moc představitelek titulní role, že?), o Mozartovi ani psát nebudu, Praha je ho plná. Hrát Smetanu se prostě musí, hlavně Prodanou nevěstu. Ještě že Národní divadlo v Praze nasadilo i Dvě vdovy. Dvořák napsal asi jen tři opery, Rusalku, Jakobína a Čerta a Káču. Janáček je zastoupen jen Její pastorkyňou. Já samozřejmě chápu, že divadla potřebují hrát osvědčené tituly, které přilákají obecenstvo do hlediště nebo tituly, které mají kým obsadit. Jsem i rád a nechci být jen negativní, že občas nastudují i něco nestandardního, třeba Janáčkův Osud, Výlety pana Broučka. Stále však zůstává mnoho krásných oper, na které by jistě diváci rádi přišli, bez povšimnutí. Dlouho se nehrál Dvořákův Dimitrij, Fibichova Šárka, partitura jeho Nevěsty messinské se asi ztratila, kde je Vítězslav Novák a jeho Lucerna nebo Karlštejn, nemluvě o Foersterově Evě a dalších českých operách.

Z ruských tvůrců je u nás častěji uváděný Čajkovskij a jeho Oněgin, ale kde je třeba Jolanta, Mazepa a dlouho nebyla ani Piková dáma. Nádherná opera je Glinkův Ruslan a Ludmila – kdy se toto dílo hrálo v Čechách naposledy? Rimskij-Korsakov, Stravinskij taky neexistují, a kdyby Prokofjev nenapsal balet Romeo a Julie (světová premiéra byla v Brně), tak ho neznáme a přitom opera Vojna a mír nebo Ohnivý anděl jsou tak krásné. Fantastická je i Prokofjevova pohádková opera Láska ke třem pomerančům (vlastním DVD se záznamem z Paříže, excelentní představení).

Ján Cikker

Já být dramaturgem, tak asi zejí hlediště prázdnotou a kasa by na tom byla podobně. Ale přátelé, spousta oper by si svoje jevištní vzkříšení zasloužila. Obzvláště jedna, moje nečekaně velmi oblíbená. Proč nečekaně? Standardní repertoár už mám ohraný a mnohdy ne jednou a já rád hledám pro mě neznámé opery. Italské, německé, francouzské, ruské, polské a české autory znám, ale copak nám tvořili sousedi na Slovensku? Ha, neprobádané území a to jsem napůl Slovák. Tak jsem se zastyděl a otevřel knihu Anny Hostomské, ve které jsem našel dva významné slovenské skladatele, Suchoně a Cikkera. Jako prvního jsem si zvolil Jána Cikkera a při nejbližší návštěvě přátel v Žilině jsem zavítal do tamní krajské knihovny, do oddělení odborné literatury (mám štěstí, moje nejoblíbenější kamarádka z Žiliny, tam pracuje, Zuzanko děkuji moc za pomoc) a vyhledal publikaci o Jánu Cikkerovi. Vypsal jsem si všechny jeho opery, které složil a slavnostně jsem v Žilině vkráčel do obchodu s vážnou hudbou. V radostném rozechvění, že budu brzo vlastníkem CD s některou Cikkerovou operou, jsem prodavači předal svůj seznam a rozjařeným hlasem jsem mu pravil „Beru všechny opery Jána Cikkera, které máte na prodejně, díky.“ Prodavač se na mě divně podíval, nasadil si brýle, prohlédl můj seznam a vrátil mně ho zpět se slovy „Nic z toho nemáme a ani na CD neexistuje.“ to mě úplně šokovalo, odzbrojilo, ale nevzdal jsem svoje snažení a rozhodl jsem se prodavače trošičku poučit „Vždyť je to takový slovenský Smetana, národní skladatel, aspoň jednu operu určitě máte, mrkněte se do PC, díky.“ Prodavač se na mě podíval velmi tvrdě a skoro naštvaně pronesl „Mám tady Rusalku, Prodanou nevěstu, Libuši, Dalibora, Dvě vdovy, Káťu Kabanovou, Její pastorkyňu, ale Cikkera fakt ne! To nikdo nenatáčí. Jo mám tady Krútňavu od Suchoně, už několik let z ní jen utírám prach.“ Rychle jsem zakoupil Suchoně a velmi smutný jsem odešel z obchodu (Krútňavu, si nechám na jindy, je to moc pěkné dílo). Já se Cikkera nevzdám, vypátrám něco na internetu, to by tak bylo, aby něco z toho co mám v seznamu, nebylo. Přátelé po dlouhém a předlouhém hledání jsem narazil na e-shop vydavatelství OPUS a tam Jána Cikkera měli, hurá! Objednal jsem si okamžitě jeho operu a očekával, že mně ji pošta rychle doručí. Týden se nic nedělo, tak jsem si říkal, že je Bratislava daleko a je to konec konců jiný stát, že jsem vlastně udělal mezinárodní objednávku, tak to asi bude trvat déle. O pár dnů později, jsem v emailu našel zprávu od vydavatelství, jestli si opravdu objednávám toho Cikkera, že je poštovné stejné jako cena CD a jestli to tedy chci poslat. Okamžitě jsem napsal, že ano a že kašlu na peníze, když jde o operu. Za čtrnáct dnů jsem měl balíček ze Slovenska doma a v něm můj první operní komplet do sbírky od Jána Cikkera.

scéna pro první jednání (ND 1962)

Z mého CD přehrávače znějí první tóny opery podle novely Lva Nikolajeviče Tolstého Vzkříšení. Předehra je sice krátká, ale zní jako úvod velké, strašidelné, temné symfonie. Velmi slibný začátek.

1. dějství

První obraz prvního jednání nás zavádí do velké haly panského ruského sídla. Je večer, velikonoční neděle a dvě starší dámy Sofie Ivanovna a Marie Ivanovna si vykládají karty. Mladý gardový poručík Dimitrij Něchljudov se cestou za svým plukem u svých starých tet Sofie a Marie zastavil na krátké návštěvě. Potkává se po delším čase i s Kaťušou, která u tet žije v neurčitém postavení na půl cesty mezi služkou a schovankou. Tety hezky povečeří s Dimitrijem. Zatím samá konverzace, žádná árie, ale jasně jsme na začátku, musíme si počkat. Tetinky jdou spát, Kateřina je vyprovází a na scéně zůstává jen Dimitrij. Přichází asi první velký moment opery, moje fantazie je veliká, představuji si, jak se na jevišti stmívá, Dimitrij zapálí svícen, pak doutník (je dneska v divadle požárník?) pomalu jde na forbínu, kužel světla dopadá jen na něj a on začíná zpívat svoji árii. Čekáte jistě nějakou romantickou árii o lásce, já ji rozhodně čekal (novelu jsem nečetl, obsah opery také ne, ať jsem překvapený). Orchestr sice zní ze začátku tak nějak romanticky, Dimitrij ale začne zpívat o chtíči, hudba začíná být dramatická a pomalu graduje „…toužím po ní, chci ji mít, musím ji mít a líbat, žhavě objímat, šíleně líbat…“ budou operní techtle mechtle? Na scénu přichází nevinná Kaťuša. Pomalu se k nám plíží velmi dramatická, vášnivá, expresivní scéna. Káťa se Dimitriji po jeho ataku vášně, se slovy „Buďme moudří, prosím…“ vysmekne a zamkne se ve svém pokoji. V tom okamžiku se ozve jedna z tet, volající Kateřinu, chudák holka chce za tetou, ale Dimitrij jí zastoupí cestu. Orchestr už hraje ve velmi svižném tempu a skoro až burácí. Já to zkrátím, nebohá Kaťuša jeho svodům podlehne a on ji v náručí odnáší do pokoje. Pomalu se za nimi zavírají dveře, na scéně se šeří, mihotá se jen plamen svíce, hudba se zklidňuje a v dálce se ozývá píseň „Touha moje letí jako večerní vánek, mojí milé na dvůr, dá jí sladký spánek. Jak večerní vánek, jak tichý šum stromů, zaleť moje lásko, zaleť k milé domů.“ Pomalu padá opona.

Alena Míková (Kaťuša)

Přátelé máme tu první intermezzo, to je velká zvláštnost tohoto díla. Každé jednání rozdělil autor do dvou obrazů a mezi ně vložil intermezzo. V prvním jednání je určené Kaťuše a pro mě je právě toto intermezzo nejkrásnějším místem celé opery a je škoda, že se alespoň tato část opery zatím nedostala na koncertní pódia velkých dramézních sopranistek.

1. intermezzo

Jakoby v horečnatém vidění se před Kaťušinýma očima zpřítomňuje vše, co musela podstoupit po Něchljudovově odchodu. Otěhotněla a porodila dítě, ale Něchljudov se už neukázal, ani když se vracel z války a vlak projížděl přes jejich nádraží (moment s vlakem je mimořádně hudebně dramatický, zvuk orchestru evokuje velmi zdařile zvuk rozjíždějícího se vlaku, který postupně zrychluje, až se rozjede naplno, orchestr zaburácí, Kaťuša padá, hudba opět zvolní a hlavní hrdinka dál blouzní). Tety, které za poklesek vinily především Kaťušu, ji nakonec vyhnaly z domu. Vážení, musel jsem si to pustit třikrát, úžasné.

Alena Míková (Kaťuša)

V druhém obraze prvního jednání se přeneseme do salonu madame Kitajevové. Bída donutila Kaťušu stát se prostitutkou. Do veřejného domu, ve kterém žije, zavítal bohatý kupec Smělkov (jeho veselý zpěv otevírá druhý obraz), který Kaťušu zahrnuje projevy lásky. Jí je však odporný, a proto Kaťuša vděčně přijme od číšníka Kartinkina domnělý uspávací prášek, který chce použít, aby už měla od Smělkova pokoj. Tím se však stává nástrojem číšníkova zločinného záměru. Kupec mezitím dál objednává šampaňské a rozhazuje své peníze, hudba hraje kankán, Kaťuša sype Smělkovi do nápoje uspávací prášek, kupec po požití prášku, který je ve skutečnosti jedem, klesá mrtvý k zemi a Kartinkin s nevěstkou Bočkovovou ho okradou. Madam volá policii. Rychle klesá opona a končí první jednání. Druhý obraz je zaplněn drobnými figuramy, které ztvárnili: Smělkov – Milan Karpíšek (známý z filmu Černá punčocha, kde hraje vraha žen), nevěstka Bočkovová – Helena Tettermuschová, Kartinkin – Jiří Joran a roli madam Kitajevové excelentně ztvárňuje Jaroslava Procházková.

Jaroslava Procházková (Madam Kitajevová)

Všichni tři jsou však záhy zatčeni pro podezření z loupežné vraždy (to se stane o přestávce).

2. dějství

Karel Berman (Soudce)

Třetí obraz - Soudní síň. Na závěrečné jednání soudního procesu s Kaťušou, Kartinkinem a Bočkovou je jako porotce přizván i Něchljudov. Neprokáže se sice, že by Kaťuša měla v úmyslu Smělkova zabít, ale soud ji přesto odsoudí k osmi letům nucených prací. Něchljudov s úžasem poznává v obžalované ženu, kterou před lety svedl a opustil. Neodváží se k ní však přihlásit nebo jinak do procesu zasáhnout. Malou roli soudce si střihl excelentní basista Karel Berman, barytonista Jindřich Jindrák zpívá roli prokurátora a Antonín Votava je skvělým obhájcem – tedy přední garnitura pánské části ND.

2. intermezzo

Druhé intermezzo věnoval autor Dimitriji. Ten sedí na témže místě jako v průběhu soudního jednání, ale je na scéně sám, světlo dopadá jen na něj. Je pohroužen do bolestných vzpomínek a zmítá se ve výčitkách svědomí. Žádá neviditelné soudce o zproštění Katušiny viny, jde přeci o justiční omyl. Soudcův hlas se ozývá ze tmy jen jako přízrak a ptá se, jestli je vinný on. Něchljudov vinu vztahuje na sebe. Teprve teď vidí, do jaké bídy a utrpení Kaťušu uvrhnul. Svádí těžký vnitřní boj a rozhodne se skoncovat se svým dosavadním životem. Chce za každou cenu Kaťuše pomoci a odčinit tak co jí způsobil.

Teodor Šrubař (Dimitrij)

Působivé, páni barytonisti, zařaďte do svého koncertního repertoáru.

Vězeňský dvůr. Začíná čtvrtý obraz. Sbor vězňů se chystá spát a přemítá o svém těžkém osudu (trochu jako sbor v Turandot). Něchljudov navštívil Kaťušu ve vězení. Od inspektora se dozvídá, že propadla alkoholu a není moc zdravá. Kaťuša Dimitrije nepoznává, nechce nikoho poznávat (orchestr opakuje motiv vlaku z prvého intermezza, efektní). Kaťuša je však nyní zdivočelou cynickou ženou propadlou alkoholu. Dimitrij mluví o tom co se dělo když tehdy odjel od tet, ptá se i na dítě, Kaťuša odpovídá „To umřelo. Stejně tak umřela i Kaťuša, už je jen Maslovová.“ Odmítá dál Něchljudovovy dobré úmysly (jen peníze přijímá, bude mít na alkohol) jakožto pokrytectví a zahrnuje ho divokými výčitkami. Směje se, i když ji Dimitrij žádá o ruku „Och, já ti mám pomáhat ke spáse na onom světě, když jsi se mnou v tomto životě oblažoval? Jsem mrtvá už, pohleď jen, tys to udělal! Mne si chceš vzít za ženu? Raději se oběsím.“ Kaťušino rozhořčení se přenese i na její spoluvězně, kteří Něchljudova zpoza mříží zasypou potupnými výkřiky. Vězně i s Kateřinou odvedou a na scéně zůstává jen Dimitrij a z kanceláře přichází Tichon, který se na Něchljudova zadívá a s chápajícím výrazem říká“ Není tak lehké něco najít, co se ztratilo.“ Dimitrij se nepřítomně zadívá do hlediště a potichu opakuje „Ne, není lehké.“ Pomalu padá opona.

3. dějství

Teodor Šrubař a Alena Míková

Něchljudov se opět setkává s Kaťušou ve vězeňské kanceláři na začátku pátého obrazu a znovu ji prosí o ruku, chce ji zachránit před transportem na Sibiř a „Vzkřísit to krásné z minulosti“. Kaťuša prodělala nemoc, je bledá a změněná, ale i tentokrát odmítá - nechce totiž, aby se Něchljudov, kterého stále miluje, kvůli ní obětoval. Oznámí mu, že již dala slovo spoluvězňovi Simonsonovi. Něchljudov ustupuje, ale prosí, aby ji směl znovu navštívit, jakmile dosáhne jejího omilostnění. Kaťuša souhlasí a podepíše žádost o milost se slovy „Budiž tedy tak. I vy musíte žít, Dimitriji.“ Padá opona.

3. intermezzo

Tmavá, prázdná místnost rozdělena na dvě poloviny. Vlevo se ve světelném kruhu objeví na lůžku ležící Kaťuša. Vpravo ve světelném kruhu je Něchljudov.

Sbor trestanců

V ireálném obraze se navzájem kříží hlasy Kaťuši a Něchljudova. Oba jsou ponořeni do svého nitra. Kaťuša se loučí s Něchljudovem a zároveň v postupující nemoci cítí i předzvěst brzkého rozloučení se životem. Něchljudov se vzdal majetku a chce být oporou nejen Kaťuše, ale vůbec všem bezprávně trpícím odsouzeným. Nejemotivnější část opery, strach, lítost, bolest, pláč. Závěrečné intermezzo končí tichým sborem za scénou „Daleko vede cesta vězňů, pod širým, chmurným nebem. Smutné je loučení s drahým rodným kraje.“ Jeviště potemňuje, ale opona nepadá, sbor je stále tiše slyšet „Tam k výšinám orel krouží, volně hledí na svět.“ Na scéně se objeví sibiřská rovina, je jasný podvečer. Zpěv sboru se přibližuje. Opera volně přechází do šestého závěrečného obrazu.

Beno Blachut (Simonson) a Teodor Šrubař (Dimitrij)

Kaťuša putuje v transportu trestanců do vyhnanství (fantastický zpěv sboru o svobodě). Vyčerpaná dlouhým pochodem a nemocí omdlí a transport ji spolu se Simonsovem ponechává na místě. V horečném blouznění se Kaťuša vrací do doby mládí i pozdějších útrap. Volá Dimitrije (opět je tu motiv vlaku) orchestr burácí ve forte a v tom skutečně přichází Něchljudov a přináší jí carskou milost. Na první pohled je mu jasné, že přichází pozdě, Kaťuša dál blouzní a vyznává se z lásky k Něchljudovovi, na potřetí přijímá jeho nabídku k sňatku.

Závěr opery. Pokud budete číst dál, tak zjistíte, co se stane, pokud se chcete nechat překvapit, tak už dál nečtěte!

KAŤUŠA (ponořena ve vzpomínkách)
Touha moje letí
jak z večera vánek…
mojí milé na dvůr.
Dá ji sladký spánek…

SIMONSON (pro sebe)
Jí tvář se mění, ztrácí se v dálku,
odchází. Však umírá šťastná…

PJOTR (pro sebe)
Je tak mladá a už se musí loučit s mužem,
kterého miluje…

MARFA (modlí se)
Bože na nebi, slituj se nad duší
této zkoušené ženy a odpusť jí hříchy.
Amen.

NĚCHLJUDOV (tiše pláče)
Tvoje srdce, tvoje oči
jsou plničké štěstí…

KAŤUŠA
Neplač, Dmitriji, ani ty milý příteli!
Jsem zase Kaťuša…
Dimitriji, líbej mne…
jako tehdy, na Velkou noc… v kostele…

(S nadlidskou námahou se Kaťuša vzpřímí, Dimitrij ji něžně pomáhá a podle ruského způsobu a velikonočního zvyku ji políbí. Kaťuša umírá šťastná v jeho náručí.)

SIMONSON (přistupuje k Něchljudovi)
Ona je mrtvá!

NĚCHLJUDOVA
Ne, ona je VZKŘÍŠENÁ!

Orchestr spěje k apoteóze a za zvuků zvonů pomalu padá opona.

Přátelé, pokud chcete tuto fantastickou, úžasnou a excelentní operu slyšet, máte možnost. Vydavatelství OPUS vydalo komplet. Nahrávka je pořízena v Praze v roce 1964 v tomto obsazení:

Dimitrij Ivanovič Něchljudov              Teodor Šrubař

Kaťuša Maslovová                             Alena Míková

Sofia Ivanovna, Něchljudova teta      Milada Čadikovičová

Marie Ivanovna, Něchljudova teta     Štěpánka Štěpánová

Ferapont Smelkov                              Milan Karpíšek

Bočkovová                                          Helna Tattermuschová

Kartinkin                                             Jiří Joran

Madam Kitajevová                             Jaroslava Procházková

Soudce                                              Karel Berman

Prokurátor                                         Jindřich Jindrák

Obhájce Maslovové                           Antonín Votava

Inspektor věznice                               Dalibor Jedlička

Simonson                                           Beno Blachut

Pjotr                                                   Jaroslav Veverka

Marfa                                                 Marie Ovčáčíková

Sbor a orchestr Národního divadla v Praze

Sbormistr Jaroslav Malý

Dirigent Jaroslav Krombholc

Celý komplet je vybaven libretem, které do češtiny přeložila Milada Jirásková v roce 1962, pro účely premiéry díla v Praze (nahrávka je také v češtině). V textu jsem použil úryvky tohoto překladu.

Vzkriesenie/Vzkříšení je čtvrtá Cikkerova opera, ke které psal libreto sám podle stejnojmenné novely ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého z přelomu 50. a 60. let 20. století.

Poté, co bylo zabráněno v premiéře Cikkerovy třetí opery Mister Scrooge, upadl těžce nemocný skladatel do deprese, ve které mu vedle podpory významného příznivce (západo-německého muzikologa Fritze Oesera), pomohla práce na nové opeře, jejíž zahraniční uvedení se zdálo zajištěno. Ještě více než v Mr. Scroogeovi se zde Cikker razantně odklonil od folklorizující atmosféry Jura Jánošíka a Bega Bajazida směrem k modernitě. Tolstého novela inspirovala hudebníky již dříve (operu Vzkříšení - La risurezzione zkomponoval mimo jiné i italský skladatel, Franco Alfano, který je známí tím, že podle dochovaných náčrtků dokončil poslední dvě scény Pucciniho nedokončené opery Turandot). Cikker potlačil prvky společenského popisu a kritiky, většinu jednajících postav delegoval do řady epizodních úloh a soustředil se na duševní drama a postupnou katarzi obou hlavních hrdinů, Katěriny Maslovové a knížete Něchljudova.

Vzkříšení je rozděleno do tří jednání, z nichž každé má dva obrazy popisující vnější děj rozdělené intermezzem, které poskytuje náhled do duševních pochodů obou protagonistů. V prvním dějství patří intermezzo Kaťuši, ve druhém dějství Něchljudovi a ve třetím dějství oběma. Vzkříšení duše v Něchljudovovi, téma novely i opery, se tedy nalézá přesně ve středu díla. Největší proměny však prodělává Kaťuša - od počáteční nevinnosti přes lacinou svůdnost prostitutky, vyděšení obžalované, vulgaritu alkoholické vězeňkyně, intelektuální prozření až ke konečnému odevzdání se lásce a smrti v závěrečné extázi. (Cikker totiž pro dosažení většího divadelního efektu nechává oproti Tolstému hrdinku zemřít ve finále opery v náručí milovaného knížete.) Rovněž hudební zpracování je netradiční, od tonality (často zhrubělé za účelem popisu bezduchého prostředí staropanenské domácnosti, nevěstince, soudu či věznice, ale naopak zjemnělé zejména ve dvou rozsáhlých monolozích Kaťuši) až k ryzí atonalitě.

Vzkříšení bylo brzy rozeznáno jako vrchol skladatelova díla a stalo se ve své době Cikkerovou nejúspěšnější operou. Její premiéra se - pro dosud nepříznivou atmosféru vůči Cikkerovi na Slovensku - odehrála v češtině v pražském Národním divadle dne 18. května 1962 v rámci Pražského jara, v režii Karla Jerneka. Slovenská premiéra se konala v bratislavském Slovenském národním divadle 22. září téhož roku. Ihned se rozšířila zejména v německém prostoru: ještě roku 1962 byla uvedena v Geře, o rok později v Halle, poté ve Wuppertalu (1964), Stuttgartu (1964), Stralsundu (1965), Braunschweigu (1969), Lübecku (1969), Altenburgu (1970), Wiesbadenu (1972), Bielefeldu (1972), opět v Halle a Geře (1974), Schwerinu, Státní opeře v Západním Berlíně, v Bernu (1979), Münsteru (1985), Bremerhavenu (1993) a jinde. Mimo Německo ji uvedla například divadla v Göteborgu (1965), Antverpách (1974) a Lublani (1976). Na Slovensku byla uvedena v Košicích (premiéra 14. prosince 1963) a dvakrát znovu ve Slovenském národním divadle (1976, 1996), v českých zemích v Státním divadle v Brně (Janáčkově divadle) roku 1965. V roce 1977 pořídila Československá televize v Bratislavě televizní inscenaci opery

Ján Cikker

Profesor Ján Cikker (29. července 1911, Banská Bystrica – 21. prosince 1989, Bratislava) byl slovenský hudební skladatel.

Jeho skladby jsou silně inspirovány lidovou hudbou. Vzorem v tomto směru mu byl český hudební skladatel Leoš Janáček.

Ján Cikker studoval na Mistrovské akademii v Praze u Vítězslava Nováka (kompozice), Bedřicha Antonína Wiedermanna (varhany) a Jaroslava Křičky, později obdržel stipendium na Vídeňské akademii, kde, mimo jiné, zkomponoval rozsáhlou čtyřvětou Jarní symfonii. Zabýval se též teoreticky hudební estetikou.

V letech 1951–1973 byl profesorem kompozice na VŠMU v Bratislavě.

V roce 1966 byl jmenován národním umělcem.

K jeho nejvýznamnějším operním dílům patří:

Juro Jánošík (1954) Cikkerova první opera na libreto Štefana Hozy. Premiéru měla 10. listopadu 1954 v Slovnském národním divadle.

Beg Bajazid (1957) světová premiéra 6. února 1957 Bratislava, premiéra v Čechách 13. prosince 1957 Praha Smetanovo divadlo

Vzkříšení (Vzkriesiene) světová premiéra 18. května 1962 v Praze, Národní divadlo

Mister Scrooge (1963) světová premiéra 5. října 1963 Staatstheater Kassel

Hra o lásce a smrti (Hra o láske a smrti) světová premiéra 1. srpna 1969 Bayerische Staatsoper Mnichov

Coriolanus světová premiéra 4. dubna 1974 Národní divadlo Praha, slovenská premiéra se uskutečnila v roce 2011, inscenaci nastudovala Štátna opera v Banské Bystrici, u příležitosti 100. výročí Cikkerova narození. Už ji mám doma na CD, juchů.

Rozsudek (Rozsudok) světová premiéra 6. října 1979, Bratislava, Slovenské národní divadlo

Obléhání Bystrice (Obliehanie Bystrice) světová premiéra 8. října 1983, Bratislava, Slovenské národní divadlo

Ze života hmyzu (Zo života hmyzu) světová premiéra 21. února 1987, Bratislava, Slovenské národní divadlo

Nedokončené opery:

Meteor (psáno 1966), 1 dějství, libreto Ján Cikker a Peter Karvaš

Antigona (psáno 1987-89), 3 dějství, libreto Ján Ciker podle Sofokla

Vážená divadla, vážení dramaturgové, Cikkerova opera Vzkříšení si určitě své jevištní vzkříšení zaslouží. Moc se přimlouvám. Obsazení máme, Něchljudov - Jakub Kettner, Kaťuška – i zde mám své želízko v ohni. Samozřejmě orchestr a sbor Janáčkovy opery Brno. A u dirigentského pultu jedině Zuzana Kadlčíková Pirnerová.