Libuše Domanínská (klenot nejen Národního divadla)

Za pár dnů bude slavit krásné devadesáté narozeniny přední česká sopranistka, Libuše Domanínská. Moje setkání s touto pěvkyní se odehrálo, když jsem byl malý chlapec. Moje maminka má moc ráda operu a doma měla gramofonovou desku právě paní Domanínské, kterou si pouštěla hodně často a tak místo hitů let osmdesátých a tehdejších popových hvězd jsem doma poslouchal „Bídný ten poklad“ což je árie Abigail z druhého jednání Verdiho opery Nabucco nebo árii Butterfly „Jednoho dne zříme“ z druhého jednání opery G. Pucciniho Madame Butterfly. Onu gramofonovou desku, mám nyní ve sbírce já a tak si stále mohu připomínat nejen ty dvě krásné árie, které jsem zmiňoval, ale také Mařenku, Rusalku, Krasavu, Jenůfu, Katušku a Aidu, ve skvělé interpretaci Libuše Domanínské. Já se domnívám, že asi právě tato deska a konkrétně árie Abigail a tudíž i Libuše Domanínská mohou za to, že mám tak kladný vztah k opeře a to je důvod proč řadím paní Domanínskou mezi mé „operní divy“.

Libuše Domanínská se narodila 4. července 1924 (Brno-Královo Pole), vlastním jménem Libuše Klobásková, provdaná Vyčichlová, je operní pěvkyně, sopranistka lyrického a mladodramatického oboru s tvořivým, kultivovaným hlasem. Je známá ze svých četných koncertních vystoupení v Brně, Vídni, Praze a mnoha dalších měst i států. Ve Státním divadle v Brně hrála a zpívala 10 let, v opeře Národního divadla 35 roků. Nahrávky jejích písní jsou zachyceny na gramofonových deskách Supraphonu, v archivech Československého rozhlasu i televize. Umělecké jméno si zvolila podle Domanína na Moravě, rodiště svých rodičů a místa, kde se vdala.

Její pastorkyňa (Jenůfa) 1955

Oba rodiče pocházeli z Jižní Moravy, z Domanína. Svatbu měli v bzenecké sokolovně 16. července 1922. Otec František měl za sebou mnohaleté zajetí během 1. světové války, pracoval jako inspektor vinné kontroly. Maminka se jmenovala Marie, rozená Kolmašová. Měli spolu tři děti, Drahomíru (* 25. dubna 1923), o rok později Libuši a za dalších deset let i syna Zdeňka.

Jako dítě chodila do baletu, ráda recitovala a brzy měla možnost zpívat v rozhlase nebo v Lánech prezidentu Masarykovi. Naučila se hře na klavír. Na gymnasiu začala studovat v Košicích, kam se jejich rodina kvůli změně otcova zaměstnání na několik let přestěhovala. V Košicích získala první uznání a titul Košického skřivánka. Pak se rodina vrátila na Moravu a pokračovala ve studiu na gymnasiu v Brně. V tomto období ji základům zpěvu učila sopranistka Anna Hnátková, manželka vyučujícího profesora Hnátka. Gymnázium kvůli prospěchu v kvintě opustila.

V roce 1939 se pokusila dostat poprvé na brněnskou konzervatoř, kvůli věku přijata nebyla. Rok se učila základům zpěvu u paní Škárové a přihlásila se znovu. To jí bylo 16 let. Zde se jí v prvním ročníku ujala profesorka Hana Pírková (sopranistka z opery Státního divadla v Brně, zemřela roku 1944) a později profesor Bohumil Soběský. U něj studium v roce 1946 úspěšně zakončila. Později vzpomínala, že hodiny klavíru během studií na konzervatoři mívala v Janáčkově zahradním domku, ostatní předměty se přednášely v Orlí ulici, v budově bývalého kláštera.

Rusalka 1955

Během války, dne 15. března 1943 byla totálně nasazená v továrně v rakouském Neunkirchenu a ráda i zde zpívala tamním zajatcům a spolupracovnicím z celé Evropy. Směla odtud jezdit občas domů, do Domanína na dovolenou, za svým snoubencem, později manželem Jaroslavem Vyčichlem. Profesorka Pírková jí upravila učební program, aby nemusela studium na konzervatoři nastavovat. V roce 1944, v době kdy byla posluchačkou čtvrtého ročníku konzervatoře, jela se svým snoubencem do Prahy, kde měl maminku. Tehdy mu vyslovila svou touhu, dostat se do Národního divadla. Aby se dostala z nasazení v továrně, nabídl ji angažmá v divadle dirigent Jaroslav Vogel, jenže divadla nacisté uzavřeli a tak se raději vdala. Ráda na svatební obřad v Bzenci - (Husův sbor) vzpomínala, měla jej v uherskohradišťském černožlutém kroji.

Svatbou získala tak příjmení Vyčichlová. Když později při jednom z vystoupení, kde zpívala pod jménem Klobásková – Vyčichová zaslechla vůči jménu posměšky, rozhodla se vystupovat pod pseudonymem Domanínská. Pro něj se rozhodla proto, že se zde vdala a odtud pocházeli její rodiče.

Brno

Krátce po osvobození naší vlasti - 1. srpna 1945 podepsala smlouvu s brněnskou operou, kde působila v letech 1945 až 1954 a kde nastudovala a zpívala 40 různých rolí v 800 představeních. Ještě jako posluchačka konzervatoře měla na tamním jevišti 11. října 1945 své první pěvecké vystoupení v roli Blaženky ve Smetanově Tajemství. V té době soubor vedl Antonín Balatka a ředitelem divadla byl E. F. Burian. Tehdy se jmenovalo Státní divadlo, nyní Národní divadlo v Brně. Vystoupení nové zpěvačky kritika přijala velice příznivě ať již pro pěvecké kvality, tak její mladistvý vzhled. V té době již vystupovala jako Libuše Domanínská. Dne 7. června 1946 končila úspěšně studium na konzervatoři a zároveň měla absolventské vystoupení v roli Vendulky v Hubičce od Bedřicha Smetany. V závěru svých studií se jí věnovala profesorka, Marie Řezníčková, s níž často po dlouhé roky zpívala na pódiích. V roce 1945 Libuše absolvovala v brněnské opeře 21 vystoupení, mimo zmiňované Blaženky zpívala roli Terinky. Poslední "rozlučkovou" rolí v zaplněném brněnském divadle byla 16. dubna 1955 Rusalka od Antonína Dvořáka.

Věc Makropulos (Kristina) 1956 V. Kočí (Janek)

Národní divadlo v Praze

V roce 1955 byla v Brně operní hvězdou, později, v letech 1955 až 1990 hrála a zpívala v Praze, Národním divadle. Roku 1955 chystala opera Národního divadla zájezd vlakem do Moskvy a vedení souboru chtělo vycestovat a vystupovat v reprezentativním složení, proto se obrátili na Libuši Domanínskou s nabídkou jet s nimi. Bylo jí nabídnuto i stálé angažmá a i když se s Brnem loučila nerada, a mnozí přátelé jí odchod zazlívali, přijala jej. Na zájezdu v Moskvě zpívala v Její pastorkyni postavu Jenůfy v tamním divadle Stanislavského a Němiroviče-Dančenka. Tuto roli hrála také poprvé v lednu 1955 v samotném pražském divadle po návratu do Prahy. Přišla sem jako vyzrálá umělkyně a proto také zpívala hlavní role. Kritiky v tehdejším tisku byly vesměs velice příznivé.

Zahraničí

Se souborem opery Národního divadla začala jezdit po celém světě. Roku 1958 byla na Světové výstavě v Bruselu, také zpívala svou Jenůfu v Její pastorkyni. O rok později spolu s řadou sólistů absolvovala umělecký zájezd na Holandský festival. Zpívali v Amsterodamu, Rotterdamu a Haagu, ona sama svou roli v Kátě Kabanové. V roce 1960 vystoupila na Festivalu Jeana Sibelia ve finských Helsinkách a roku 1964 v Edinburghu. Byla hostem brněnského Státního divadla na jeho zájezdu v roce 1965 do Barcelony, a zpívala i v Lipsku (tehdy NDR). Účinkovala v roce 1968 na scénách v italských městech Reggio Emilia, Bologna a Brescia. Ještě téhož roku pak zpívala Káťu Kabanovou se souborem ND v Teatro Colón v Buenos Aires, v roce 1969 byla hostem v Gentu a Bruselu. Zahraničních vystoupení absolvovala velice mnoho.

Acis a Galatea (Galatea) 1959

Zvláštní epizodou její života bylo časté hostování ve Vídni. Poprvé na scéně Volksoper zpívala v němčině roku 1959 roli Abigail v opeře Nabucco od G. Verdiho, kterou jí nabídl (ač ji neznal) italský dirigent Arteo Quardi. Po úspěšném vystoupení a příznivých kritikách v rakouském tisku sem jezdila zpívat tuto roli až do roku 1964, měla zde téměř stovku repríz.

V letech 1974 až 1978 učila mladé zpěvačky na pražské konzervatoři.

V archivech Československého rozhlasu je uschováno přes 80 nahrávek pořízených v letech 1948 až 1979. Jsou mezi nimi záznamy z vystoupení Státního divadla v Brně či Národního z Prahy, během nichž měla svůj výstup, jiné nazpívala sólově pouze pro rozhlas. Káťu Kabanovou pro brněnský rozhlas nazpívala rok před prvním vystoupením v divadle. Vystoupení byla zpočátku pouze "živá", až později ze záznamů. Uschované archivní snímky jsou skladby od 44 autorů z celého světa a jsou mezi nimi tytéž písně nazpívané v různém období její kariéry.

Don Carlos (Alžběta z Valois) 1960

Libuše Domanínská nazpívala za českou herečku Janu Rybářovou roli Jitky ve filmovém zpracování opery Dalibor z roku 1956. Byla historicky první operní pěvkyní (25. února 1955) na obrazovce Československé televize, v přímém přenosu z Rudolfina v Praze. O rok později v živém vysílání ČT zpívala roli Giulietty od J. Offenbacha.

Vystoupení Libuše Domanínské jsou zachycena na 28 gramofonových deskách vydaných Supraphonem. Jsou na nich zaznamenány písně v doprovodu různých orchestrů (např. Studiový orchestr Československého rozhlasu, Orchestr Národního divadla, Orchestr Smetanova divadla, FOK, Státní filharmonie Brno), některé jsou studiové nahrávky, jiné záznamy divadelních vystoupení, či pořízené bez přítomnosti posluchačů.

V prosinci 1956 obdržela vyznamenání Za vynikající práci, roku 1966 získala titul zasloužilá umělkyně a nejvyšší vyznamenání – titul národní umělkyně převzala 30. dubna 1974.

Při udělování Cen Thálie od Herecké asociace v roce 1997 za předcházející rok získala toto ocenění v oboru Opera v kategorii Za celoživotní mistrovství.

Piková dáma (Elisa) 1963

Repertoár

Při volbě svého repertoáru upřednostňovala skladby od Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka, zpívala své role i v operách jiných autorů, v různém nastudování, na scénách mnoha divadel.

Stěžejní role Libuše Domanínské:

B. Smetana, Tajemství (Blaženka) zpívala poprvé v Brně v roce 1945.

A. Dvořák, Jakobín (Terinka) zpívala poprvé v Brně v roce 1945.

B. Smetana, Hubička (Vendulka) poprvé v Brně roku 1946.

B. Smetana, Prodaná nevěsta (Mařenka) poprvé v Brně roku 1946.

Giacomo Puccini Gianni Schicchi (Lauretta)

Georges Bizet Carmen (Micaela)

Giacomo Puccini Madama Butterfly (Čo-Čo-San)

Bedřich Smetana Libuše (Krasava)

Bedřich Smetana Dvě vdovy (Anežka)

Antonín Dvořák Rusalka (Rusalka) poprvé v Brně roku 1947.



Káťa Kabanová 1964

Giacomo Puccini Bohéma (Mimi)

Charles Gounod Faust a Markéta (Markéta)

Wolfgang Amadeus Mozart Figarova svatba (Hraběnka)

Bedřich Smetana Braniboři v Čechách (Ludiše)

Antonín Dvořák Dimitrij (Xénie)

Michail Glinka Ruslan a Ludmila (Gorislava)

Modest Musorgskij Boris Godunov (Xénie)

Její pastorkyňa (Jenůfa), I. Žídek (Laca Klemeň) 1969

Leoš Janáček Její pastorkyňa (Jenůfa)

Leoš Janáček Káťa Kabanová (Káťa)

Leoš Janáček Výlety pana Broučka (Málinka/Etherea/Kunka)

Bedřich Smetana Čertova stěna (Katuška)

Antonín Dvořák Čert a Káča (Káča)

Josef Bohuslav Foerster Eva (Eva)

Bohuslav Martinů Hry o Marii (Mariken z Niměgue)

Giuseppe Verdi Othello (Desdemona)

Giuseppe Verdi Nabucco (Abigail)

Wolfgang Amadeus Mozart Così fan tutte (Fiordiligi)

Richard Strauss Elektra (Chrisosthemis)

Carl Maria von Weber Čarostřelec (Agáta)

Richard Wagner Valkýra (Waltraute)

Petr Iljič Čajkovskij Piková dáma (Eliza)

Čert a Káča (Káča) 1966

 Foto: archiv Národního divadla v Praze, Jaromír Svoboda

 

 

Libuše Domanínská

 

Profilové CD, které vydal Radioservis

 

 

 

 

Operní kalendárium (30. června - 6. července)

Významné výročí připadá na datum 2. července, v tento den to bude 300 let, co se narodil hudební skladatel Christoph Willibald Gluck (2. července 1714 Erasbach – 15. listopadu 1787 Vídeň).

Christoph Willibald Gluck

3. července 1854 se narodil můj nejoblíbenější skladatele všech dob Leoš Janáček a letos to bude přesně 160 let.

Leoš Janáček

Devadesáté narozeniny bude slavit 4. července rodačka z Brna, velmi výrazná a významná česká pěvkyně Libuše Domanínská (to si zaslouží samostatný medailon, protože i paní Domanínská je moje operní diva).

 

Libuše Domanínská

 

4. července bude slavit 37 narozeniny pohádková opera Evžena Zámečníka Ferda Mravenec, která měla světovou premiéru v Janáčkově divadle v Brně dne 4. července 1977.

 

Ferda Mravenec :-)

 

Evžen Zámečník

Moje nejoblíbenější operní divadla, díl číslo 1.

V Čechách máme také svoji MET, trochu vizuálně a hodně co do kvality představení, orchestru, sboru a hlavně sólistů. Přemýšlím jak se na začátku vyhnout jménu tohoto divadla, které příští rok slaví padesátiny, protože nechci, aby to vypadalo, že píšu jenom o Janáčkovi, ale to jinak nejde, protože já opravdu rád chodím do Janáčkova divadla v Brně a tam moc dobře hrají i Janáčka a také se tam pravidelně koná Janáčkův festival a před divadlem je Janáčkova socha… Ano, je to Janáčkovo divadlo. Večer před představením když svítí hlavní vstup a trochu přimhouříte oči a domyslíte si Chagallovy obrazy, tak opravdu máte pocit, že jste před MET.

Budova Janáčkova divadla, jež stojí v Brně v Rooseveltově ulici a je obklopena parkem Koliště, byla vystavěna mezi lety 1961 a 1965. První návrhy vznikly již v letech 1907 a 1910 a situovaly divadlo na místo provizorně koupené budovy (která již kapacitně nepostačovala) na rohu Žerotínova náměstí a ulice Veveří nebo na kraj parku Lužánky.

Mezi lety 1910 a 1958 se odehrálo sedm architektonických soutěží s návrhy na budovu divadla, mezi navrhovateli byly osobnosti jako Bohuslav Fuchs, Josef Gočár, Vlastislav Hofman, Josef Chochola, Pavel Janák, Jan Kotěra, Emil Králík, Otakar Novotný, Oldřich Starý a Jan Víšek.

V první soutěži vyhrál Josef Mařík, druhý byl Alois Dryák a třetí Theodor Macharáček. Rozpory mezi diskutujícími stranami vyvrcholily další soutěží v roce 1913, která byla vyhlášena pouze pro soutěžící z roku 1910. Byla obeslána pouze dvaceti návrhy, první cena nebyla udělena. Kvůli první světové válce se nezačalo stavět, další kolo se odehrálo až v roce 1936, první cena udělena opět nebyla. Během této soutěže zveřejnil svůj mimosoutěžní návrh i Bohuslav Fuchs, jednalo se o futuristicky zhlížející dílo. V roce 1940 Družstvo vyzvalo pět vybraných projektů, v užší soutěži zvítězil Jan Víšek. Později, v roce 1958, zvítězil opravdu návrh Jana Víška.

Budova obsahuje jeviště s točnou, na něž navazují zadní a dvě boční jeviště. V budově se nachází hlediště pro 1383 diváků, které je koncipované jako stupňovitý amfiteátr s věncem lóží. V prvním suterénu pod vestibulem jsou umístěny restaurace, kavárna a klub umělců.

 

Nosná konstrukce se skládá ze železobetonového monolitického skeletu s výplňovým zdivem, hlediště a jeviště jsou zastropeny ocelovými vazníky. Na povrchy exteriérů a interiérů jsou použity materiály jako kámen, dřevo, ocel, sklo a hliník. Obložení a dlažby jsou ze žuly, černého syenitu a vápence. Dřevěná obložení jsou z jilmu a ořechu.

V porovnání se všemi ostatními operními domy českých zemí je Janáčkovo divadlo jednoznačným benjamínkem. Jeho dvaatřicet let existence se na první pohled zdá být příliš málo na velkou minulost, a přece opak je pravdou. Stačí připomenout, že zde vystupovala - a vystupuje - řada vynikajících umělců (za všechny jmenujme alespoň světově proslulého pěvce Viléma Přibyla); nebo že se v Janáčkově divadle konalo na dvacet původních - tedy světových premiér opery a baletu a nadto rovněž ke dvěma desítkám operních a baletních děl, která byla v Brně uvedena v československé (případně české) premiéře.

Otevření nové operní budovy - Janáčkova divadla (do té doby bylo skladatelovo jméno spojováno s bývalým německým - dnešním Mahenovým divadlem) v říjnu roku 1965 se stalo velkou kulturní a společenskou událostí. Budova nesla jméno největší moravské hudební osobnosti a tak i první provedeným dílem musela logicky být Mistrova opera: staly se jí Příhody lišky Bystroušky (2. října 1965) v nezapomenutelném nastudování režiséra Miloše Wasserbauera a především dirigenta Františka Jílka.

Já se velmi rád vracím do Janáčkova divadla, je pro nás diváky pohodlné, i na balkoně je dobře slyšet, sedadla jsou pohodlná a představení skvělá. Jak já říkám „Je to moje nejoblíbenější operní barabiznička v Čechách“ myslím to v dobrém, vždycky když jedu kolem šalinou tak se musím na Janáčkovo divadlo podívat a tak nějak mně zahřeje u srdce.

 

Představení k slavnostnímu otevření Janáčkova divadla v Brně.

Leoš Janáček
Příhody lišky Bystroušky

Datum premiéry: 2. říjen 1965

scéna Františka Tröstera

Datum derniéry: 2. červen 1969

Inscenační tým:





režie: Miloš Wasserbauer

asistent režie: Alena Mášová

dirigent: František Jílek

scéna: František Tröster

kostýmy: František Tröster

sbormistr: Jiří Kubica

Role a obsazení:

Revírník: Jindřich Doubek, Václav Halíř

Revírníková: Kvetoslava Belanová

Rechtor: Zdeněk Soušek

Farář: Richard Novák

Harašta: René Tuček

Pásek: Vlastimil Šíma

Pásková: Helena Burianová

Liška Bystrouška: Naďa Šormová, Anna Martvoňová

Lišák Zlatohřbítek: Vladimír Krejčík

Frantík: Hana Krejčí

Pepík: Magda Krejčí

Lapák: Libuše Lesmanová

Kohout: Táňa Denygrová

Chocholka: Milada Šafránková

Jezevec: Josef Klán

Datel: Jitka Pavlová

Sova: Marie Steinerová

Sojka: Vlasta Severová
 

Tak schválně porovnejte:

 

Alibabova operní bilance č. 10

Jan Vacík, Eva Urbanová (ND Praha)

Bedřich Smetana
Dalibor

(Národní divadlo Praha)

Ó, jak blaze mi!
Již těla těžká schránka
volní duši mou.
Na lehkých mráčkách
povznáším se již vzhůru
a líbám krásné, zlaté hvězdy,
a tam, a tam jde on, Dalibor!



 

Toto jsou poslední slova, která zpívá umírající Milada, hlavní ženská hrdinka, ve třetím jednání opery Bedřicha Smetany Dalibor. Tuto operu jsem slyšel nespočetně krát, ale v divadle jsem ji zatím viděl jen třikrát a ani jedno představení žádná sláva. Proč nám modernizují opery? První představení bylo v Národním divadle v Praze a Dalibor se tam odehrával asi v současnosti, v prvním jednání, když předstupuje Milada před krále Vladislava a dvůr, aby vyprávěla, co strašného se stalo, byly na jevišti zapnuté počítače, králův dvůr vypadal jako porotci u soudu a král měl image současného soudce. Milada měla velmi nehezký růžový kostýmek (myslím skutečně současný kostýmek, sáčko a krátká sukénka). Dvůr a krále v saku bych snad překousnul, ale když na jeviště vstoupila Milada, měl jsem pocit, že není něco v pořádku a o to vtipněji vyzněla její první slova, která Milada v opeře zazpívá: „Můj duch se děsí, ňadra má se dmou, co dím, je pláč nad ztrátou ukrutnou.“ Vyděsili se všichni v hledišti, když jsme ten růžový přízrak spatřili a pozor, ono to pokračovalo. Král vyzve Miladu, aby vypověděla co se stalo. Na scéně byl malý, prosklený pultík jako u soudu, Milada k němu jako svědkyně přistoupila (vypadalo to, že publikum je rázem soudní dvůr), odložila si kabelku, sundala rukavice a spustila „Volám! Ó, mějte smilování.“ Diváci slitování měli a chudince Miládce tu hrůzu odpustili (tak mohl za to rejža, že), všichni zavřeli oči, aby si v duchu představili středověkou atmosféru, Miladu v renesančním kostýmu a krále s hermelínem a korunou na hlavě. 

Eva Urbanová (ND Praha)

Milada pokračovala „Pohasnul den a v hradě vše blažilo se snem.“ Myslím, že jsme si všichni mysleli, že se nám to jenom zdá a máme strašidelný sen. Miladina scéna končí výkřikem „Dalibor! Dalibor!“ někteří diváci se odhodlali otevřít oči, sbor v ten okamžik zpívá „Soucit budí tento zjev.“ ti co otevřeli oči, se upřímně smáli, spáči udělali dobře, že se nechali unášet hudbou a ukolébat do jiné dimenze. Pan režisér J. A. Pitínský chtěl asi s dramatu vytvořit parodii, jak si to jinak vysvětlit. A to obsazení! Poprvé, 10. června 2001, nebyla vůbec slyšet Milada (lépe řečeno myslím, že Milada byla už za zenitem svých sil), král vypadal trochu komicky a Dalibor, no nic moc. Podruhé bylo lépe, Milada zpívala dokonale a její závěrečná slova před smrtí se krásně nesla v pianu divadlem, král byl majestátný nejen svým krásným barytonem, ale i zjevem a Dalibor? To byl asi velmi rychlý záskok. V druhém jednání je krásná árie žalářník Beneše „Třicet let tomu bude…“ na tuto árii vždy čekám s napětím a bohužel obojí obsazení v ND mě osobně zklamalo na celé čáře.

Hana Kostelecká (Moravské divadlo Olomouc)

Dalibor podruhé, Moravské divadlo Olomouc. Juchů, režie Michel Tarant, záruka středověké klasiky, hodně kouře, hodně řinčení mečů, ale to k Daliborovi patří. Kostýmy historizující, ah jaké blaho. Předehra, výstup sboru – někteří diváci ještě nereagují, já také ne, sboru většinou nebývá rozumět. Přichází Jitka a má začít zpívat „Opuštěného sirotka malého…“ Co to ta zpěvačka haleká? Vždyť má jiná slova! Nespletla si role a nezpívá text odjinud? To si mysleli diváci, hlavně ti starší, co znají Dalibora nazpaměť. Já byl poučený. Modernizace!!! Nový překlad libreta. Pavel Drábek nám to přebásnil asi proto, abychom tomu rozuměli. Hrůza, doufám, že tento překlad upadne v zapomnění. Jediná výhoda byli protagonisté, kteří výborně zpívali, Hana Kostelecká (Milada) wau, Rafael Álvarez (Dalibor, bylo úplně jedno, že mu nebylo rozumět) a překvapení v podobě Jiřího Přibyla (žalářník Beneš), taky wau. Uvidím já někdy klasického Dalibora? Divadla vzpamatujte se prosím. Díky.

Jan Ježek, Dana Burešová (ND Praha)

Ještě, že mám krásný komplet na CD s panem dirigentem Košlerem, Evou Urbanovou v roli Milady (to je její nejkrásnější role a nahrávka), Leo Marin Vodička zpívá Dalibora a Beneše zpívá pan Kalendovský (a ten je fakt super) a když zavřu oči, tak se můžu přenést do divadla, vidím jak v orchestřišti stojí moje nejoblíbenější dirigentka Zuzana Kadlčíková Pirnerová a diriguje (bude jednou stejně dobrá jako pan Košler), na jevišti je historizující dekorace, zpěváci mají adekvátní kostým, Hana Kostelecká zpívá standardní, zažitý text Ervína Špindlera (takže se „dmou ňadra“), Dalibora zpívá Richard Samek, krále Vladimír Chmelo, žalářníka Jiří Přibyl a Jitku Dana Burešová (tu mám moc rád). Obsazení máme a teď to divadlo…

Hlavní protagonisté představení, která jsem viděl v ND Praha.

V prvním sloupci je obsazení ze dne 10. června 2001 a v druhém z 25. ledna 2002.

Král Vladislav ....Roman Janál ...........Vladimír Chmelo

Dalibor ............Jan Vacík .................Valentin Prolat

Budivoj ............Pavel Červinka .........Pavel Červinka

Beneš ..............Luděk Vele ...............Bohuslav Maršík

Vítek ...............Jan Ježek .................Jan Ježek

Milada .............Eva Děpoltová ...........Jindřiška Rainerová

Jitka ................Dana Burešová ..........Liana Somič

Soudce ............Aleš Hendrych ...........Aleš Hendrych

Dirigent ...........Bohumil Kulínský .......Jan Chalupecký

 

Luděk Vele (ND Praha)

 

Roman Janál (ND Praha)

 

sborová scéna (ND Praha)

 

sborová scéna (ND Praha)

 

S. Prokofjev, Vojna a mír

 
Jeden z důvodů, proč je tak těžké udělat kvalitní
inscenaci této opery je především počet pěvců a
herců. V originálním provedení je zapotřebí 72
umělců na pokrytí všech postav, záznam představení
na tomto disku je 'zkrácenou' verzí, co se počtu
lidských zdrojů týče. Stačilo 'pouhých' 62
vystupujících.



Natacha Rostova.........................Olga Guryakova
Prince André Bolkonski.................Nathan Gunn
Comte Pierre Bezoukhov...............Robert Brubaker
Maréchal Mikhail Koutouzov..........Anatoli Kotcherga
Maria D. Akhrossimova.................Elena Obraztsova
Napoléon....................................Vassili Gerello
Cometesse Hélene Bezoukhova......Elena Zaremba
Anatole Kouraguine......................Stefan Margita
Princess Maria.............................Susanna Poretsky
Prince Nikolai A. Bolkonski.............Leonid Zimnenko
Comte Ilia A. Rostov.....................Mikhail Kit
La cocher Balaga..........................Vladimir Matorine


Paris National Opera Chorus and Orchestra, Gary Bertini, conductor

Francesca Zambello, stage director
John Macfarlane, set design
Nicky Gillibrand, costume design

Recorded live from the Opéra national de Paris, 2000.

Sergej Prokofjev

 

G. Beňačková (Nataša), I. Žídek (Bezuchov)
(ND Praha 1970)

Jo baryton...a z MET

Říkal jsem si, že když jsem u operních „divů“ začal hluboko, myslím hlasově hluboko, tak budu pokračovat o pár tónů výše a vyberu si někoho z pánů barytonů a nebudu chodit moc daleko, máme v našem Česko/Slovenském operním rybníčku barytonovou hvězdu mezinárodních rozměrů. Je jím Vladimír Chmelo. Už jsem ho slyšel zpívat mnohokrát, byl úžasný jako Germont v La Traviatě, král Vladislav v Daliborovi, Marcello v Bohémě, Hamlet… a doufám, že nezůstane natrvalo (i když bych mu to moc přál) na mezinárodních jevištích a budeme si i nadále užívat jeho pěvecké umění i tady v Čechách nebo na Slovensku.

Narodil se 21. srpna 1963 v Lučenci a je absolventem brněnské JAMU. Jeho mezinárodní kariéra odstartovala vítězstvím v pěvecké soutěži Feruccia Tagliaviniho v rakouském Grazu v roce 1998. V té době měl již za sebou několikaleté působení v Národním divadle v Brně, kde si vytvořil základ svého operního repertoáru. Soustavným zdokonalováním italského belcanta se stal vyhledávaným interpretem italských a francouzských oper.

V současné době je hostem Národního divadla, Národního divadla v Brně a Slovenského národního divadla v Bratislavě. Pravidelně účinkuje na významných evropských scénách (Hamburk, Essen, Bonn, Graz, Innsbruck, Salcburk, Bielefeld, Ženeva, Madrid, Janov, Palermo), kde zpívá stěžejní role barytonového oboru (Germont, Luna, Rodrigo, Jago, Macbeth, Rigoletto, Boccanegra, Ford, Renato, Figaro, Sharpless, Hamlet, Escamillo).

Účastnil se několika zájezdů do Japonska, kde se představil jako Germont po boku Marie Guleghiny, Figaro, Wolframm a Escamillo. Vystoupil rovněž na mnoha operních festivalech (Aix en Provence, Eutin, Gut Immling). Soustavně se věnuje také koncertní činnosti, v rámci milénia zpíval ve Vatikánu na koncertě pro papeže Jana Pavla II. titulní part Lisztova oratoria Kristus. Jeho bohatý písňový repertoár zahrnuje zejména díla německých, českých a francouzských autorů. V samostatném recitálu se představil například rakouskému publiku v Brucknerhausu v Linci.

D. Burešová (Taťána) a V. Chmelo (Oněgin) ND Praha

V březnu 2006 debutoval na scéně janovského divadla Carlo Felice jako Sharpless v inscenaci Madama Butterfly v režii Renaty Scotto. V květnu 2007 vystoupil v rámci festivalu Wiener Festwochen ve slavné inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu režiséra Patrice Chéreaua a dirigenta Piérra Bouléze. Tatáž inscenace byla s mimořádným úspěchem uvedena v témže roce v Amsterodamu a v Aix en Provence. V listopadu 2009 debutoval opět s touto inscenací na scéně newyorské Metropolitní opery a na jaře 2010 v milánské La Scale.

hrabě Luna

V červenci 2010 se vrátil do Palerma jako Amonasro (Aida) a v listopadu 2010 debutoval v Teatro Colón v Buenos Aires v roli Forda (Falstaff). V sezóně 2010/2011 opět spolupracoval s Metropolitní operou v New Yorku jako Rigoletto, Scarpia v Tosce, Tomsky a Rangoni – Boris Godunov. V říjnu 2011 se představil v inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu v berlínské Staatsoper. V prosinci téhož roku se účastnil koncertního turné ve významných koncertních domech Švýcarska v díle C.Orffa Carmina burana. V březnu 2012 se zhostil role Sharplesse v Metropolitní opeře v New Yorku. V následujícím roce se podílel na novém nastudování Verdiho Rigoletta v MET a v roce 2014 tam vystoupil v roli Hajného ve Dvořákově Rusalce.

Vladimír Chmelo je dvojnásobný laureát Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech v letech 1986 a 1987. Další vítězství mu přinesla Mezinárodní pěvecká soutěž Feruccia Tagliaviniho, Graz (Rakousko) v roce 1994. Je držitelem Ceny Thálie, kterou získal v roce 1998.

V. Chmelo Simon Boccanegra, M. Kobielska Amelia

Csilla Boross (Lady Macbeth) a Vladimír Chmelo (Macbeth)