H. Berlioz "Les Troyens" (Tatiana Troyanos a Jessye Norman)

Hector Berlioz
Les Troyens (Trójané)
Grand Opéra v pěti jednáních

světová premiéra 4. listopadu 1863 v Théâtre lyrique (Paříž)

Direction musicale : James Levine
Metropolitan Opera Orchestra, Chorus and Ballet (New York)
Mise en scène (1983) : Fabrizio Melano
Chorégraphie : Gray Veredon
Réalisation au Metropolitan (live, oct. 1983) : Brian Large

Énée, héros troyen, fils de Vénus et d'Anchise : ............Plácido Domingo (tenor)
Chorèbe, jeune prince d'Asie, fiancé de Cassandre : .....Allan Monk (baryton)
Panthée, prêtre troyen, ami d'Énée : ..............................John Cheek (bas)
Narbal, ministre de Didon : .............................................Paul Plishka (bas)
Iopas, poète tyrien de la cour de Didon : ........................Douglas Ahlstedt (tenor)
Ascagne, jeune fils d'Énée : ............................................Claudia Catania (soprán)
Cassandre, princesse troyenne, fille de Priam : ..............Jessye Norman (mezzo)
Didon, reine de Carthage, veuve de Sichée : ..................Tatiana Troyanos (mezzo)
Anna, sœur de Didon : ....................................................Jocelyne Taillon (alt)
Hylas, jeune matelot phrygien : ........................................Philip Creech (tenor)
Priam, roi des Troyens : ..................................................John Macurdy (bas)
L'ombre d'Hector, héros troyen, fils de Priam : ................Morley Meredith (bas)
Hélénus, prêtre troyen, fils de Priam : ..............................Robert Nagy (tenor)
Deux soldats troyens : ......................................................John Darrenkamp (bas)
                                                                                          James Courtney (bas)
Le dieu Mercure : .............................................................Julien Robbins (baryton)
Hécube, reine des Troyens : ............................................Barbara Conrad (soprán)
L'ombre de Priam : ..........................................................James Courtney (bas)
L'ombre de Chorèbe : .......................................................Allan Glassman
L'ombre de Cassandre : ...................................................Jean Kraft
Un soldat troyen : ..............................................................Vernon Hartman
Andromaque, veuve d'Hector : .........................................Jane White
Astyanax, son fils : ............................................................Robert Sanchez

Chœurs de Troyens, de Grecs, de Carthaginois : .............Chœur du Metropolitan (New York)


1. část („Dobytí Tróje“)

I. jednání:

Po deseti letech obléhání Tróje Řekové odpluli od města, a zanechali na místě obrovského dřevěného koně. Obyvatelé Tróje ho mají za oběť bohyni Pallas Athéně a radují se, že Řekové odtáhli. Věštkyně Kassandra, dcera trójského krále Priama, vyjadřuje své obavy, pokud jde  o to, proč vlastně nepřátelé zmizeli. Má vidění, v němž se jí zjevuje duch jejího bratra Hektóra, kráčející po hradbách. Kassandra se marně snaží varovat svého otce i svého snoubence Koreba před hrozící pohromou. Když Korebus svou snoubenku žádá, aby se připojila k oslavám nastavšího míru, Kassandra ho přesvědčuje, aby prchl z města, neboť předvídá, že je oba čeká smrt.  

V doprovodu skupiny Trójanů, kteří vzdávají své díky bohům, přichází velitel trójské armády Aeneas. Panující radost se mění ve smutek, když se zde objevuje vdova po Hektórovi, Andromaché, která přivedla před krále Priama a jeho ženu, královnu Hekabé, svého malého syna Astyanakta, dědice trůnu. Aeneas podává zprávu, o tom, co se právě sběhlo. Kněz Laokoón, který měl podezření, že dřevěný kůň, kterého nechali u města Řekové, je nějaká léčka, hodil na koně kopí a přesvědčoval shromážděný zástup, aby byl kůň spálen. Tu se objevili dva obrovští mořští hadi a zahubili jak Laokoónta, tak jeho dva syny. Aeneas navrhuje, aby byl kůň vtažen do Tróje jako dar Athéně. Priamos v tom smyslu vydá příslušný příkaz a Trójané vtahují koně do města. Kassandra si uvědomuje, že to způsobí katastrofu.     

II. jednání:

Aeneas spí ve své komnatě. Tu ho navštíví Hektórův duch, který mu velí, aby prchl z města. Říká mu, že je mu předurčeno založit novou říši, která jednou bude vládnout světu. Když duch zmizí, do komnaty vpadne raněný Aeneův přítel a trójský kněz Pantheus se zprávou, že uvnitř koně se ukrývali řečtí vojáci, kteří jsou nyní pohromou pro město. Aeneas spěchá pryč, aby se chopil řízení obrany.   

V Priamově paláci se modlí Kassandřina sestra Polyxena s dalšími trójskými ženami za to, aby bylo město zbaveno útočníků. Kassandra věští, že Aeneas a někteří z Trójanů uprchnou do Itálie, aby tam založili město – novou Tróju. Kassandřin snoubenec již zahynul a Kassandra se připravuje na svou vlastní smrt. Ptá se žen, zda přijmou osud poražených – násilí a otroctví. Některé z nich se bojí smrti a jsou vyhnány. Ostatní berou do rukou lyry a hlásí se ke své přísaze, že zemřou svobodnými. Když pak vtrhnou do paláce řečtí vojáci, hledající královské poklady, jsou ohromeni, když vidí, že Trójanky páchají hromadnou sebevraždu. Aeneovi a jeho mužům se podaří uniknout z Tróje, i s jejími poklady.   

2. část („Trójané v Kartágu“)

III. jednání:

V paláci v Kartágu pěje lid chvalozpěv své královně Didoně. Královna svým poddaným připomíná, že v průběhu sedmi let, jež uběhly od té doby, co po vraždě jejího manžela uprchli z rodného Tyru, vybudovali nové kvetoucí království. Didonina sestra Anna své sestře  naznačuje, že Kartágo potřebuje krále, a Didonu, která je vdovou, ujišťuje, že jistě znovu potká lásku. Dvorní básník Iopas oznamuje návštěvníky, kteří zázrakem unikli ztroskotání v nedávné bouři (jde o zbylé příslušníky trójské armády, včetně Aenea). Dido návštěvníky vítá. Hosté žádají o poskytnutí útočiště na několik dní a nabízejí královně královské poklady, které s sebou mají. Když pak přijde zpráva, že numidský vladař Jarbas hodlá zaútočit na Kartágo, neboť Dido odmítla jeho nabídku k sňatku, Aeneas předstoupí, přestaví se královně a nabízí jí svou pomoc v boji. Královna přijímá a Aeneas shromáždí oddíly Kartága a Tróje a vydává se s nimi proti nepříteli. Svého syna Ascania zanechá u Didony. 

IV. jednání:

Uběhlo několik dní. Aeneas se vítězně vrátil do Kartága a s královnou se vydali na lov. V lese u říčky, skotačí najády. Když se zde objeví lovci, najády se skryjí. Nato vypukne bouře. Dido a Aeneas najdou úkryt v jeskyni a poznávají, že mezi nimi klíčí láska. Za bouře se objevují nymfy, satyrové a faunové, dají se do tance a spolu s bouří pak zmizí.   

O několik měsíců později. Nastává večer. U moře, v královských zahradách, se setká Anna s Narbalem, Didoniným rádcem a ministrem. Anna se ho ptá, co mu činí starosti. Vždyť Numiďané byli poraženi! Narbal odpoví, že se znepokojuje tím, že od té doby, co se Dido zamilovala do Aenea, zanedbává své povinnosti. Obává se, že s přijetím trójských cizinců na sebe Kartágo přivolalo vlastní zkázu. A Aeneovi je předurčeno odjet do Itálie, nic dobrého z té lásky nevzejde. Objevuje se Dido s Aeneem spolu se členy dvora, aby zde shlédli pěvecké a taneční vystoupení. Dido prosí Aenea, aby jí podrobněji vyprávěl o posledních dnech Tróje. Aeneas jí vyhoví. Když pak vypráví o Andromaché, vdově po Hektórovi, která se zamilovala do Pyrrha, jednoho z nepřátel, a vzala si ho, Dido cítí, že její životní příběh se v něčem podobá příběhu Andromaché. Když jsou oba o samotě, opět se přihlašují ke své lásce, avšak po chvíli se ve světle měsíce zjevuje bůh Merkur a připomíná Aeneovi jeho předurčení a cíl jeho cesty, Itálii. 

V. jednání:

V noci u přístavu, kde kotví trójské lodě, zpívá mladý námořník Hylas nostalgickou baladu, naplněnou steskem po domově. Poté ho přepadne spánek. Přítomný Pantheus říká dalším Trójanům, že jejich otálení v Kartágu se stává tísnivějším a tísnivějším. Každý den se objevují znamení. Duchové napomínají Trójany, že bohové i Hektór jsou nespokojeni, že zde Trójané stále setrvávají. Objevuje se Aeneas, zmítán vnitřním zápasem mezi láskou k Dido a svou povinností opustit Kartágo. Dojde k přesvědčení, že musí královnu ještě jednou vidět. Když se však zjevují duchové Priama, Hektóra, Koreba a Kassandry a naléhají na něj, že se musí vydat na cestu, Aeneas je tak přinucen zapomenout na Didonu a nařizuje svým mužům, aby roztáhli plachty na lodích, aby bylo možno před východem slunce vyplout. Tu se objeví Dido, zjistí, co se děje a hněvivě odsuzuje Aeneovo počínání. Aeneas přísahá, že ji miluje, ale prohlašuje, že ji musí opustit. Dido ho proklíná a naplněna hněvem běží z přístavu pryč, zatímco zarmoucený Aeneas vstupuje na svou loď.   

Za úsvitu žádá královna ve svém paláci svou sestru, aby se vydala za Aeneem. Didonin hněv již pominul, a královna se chce pokusit přimět Aenea, aby zde zůstal ještě několik dní. Avšak trójské lodi se již vydaly od břehu a míří na širé moře. Dido lituje, že nepředvídala Aeneovu zradu a nenechala spálit jeho loďstvo. Namísto toho však spálí jeho dary a vše, co připomíná jejich lásku! Královna nařizuje navršit rituální hranici. A rozhodnuta ukončit svůj život, se loučí s Kartágem a vším, co jí bylo drahé.       

U moře v královských zahradách plane rituální hranice, již Dido velela navršit. Bylo do ní vrženo vše, co zůstalo po Aeneovi, nebo ho jen mělo připomínat, včetně svatebního lože. Kněží se modlí za mír v Didonině srdci, zatímco Anna a Narbal proklínají Aeneovu cestu do Itálie. Dido předpovídá, že její osud zůstane nezapomenut: budoucí kartáginský vojevůdce Hannibal se jednou za Didonu pomstí na Itálii. Pak popadne Aeneův meč a vrazí si ho do prsou. Umírajíc se obrací ke zděšenému lidu se slovy, že má vidění, že osud je namířen proti Kartágu: bude zničeno Římem a Řím bude vládnout na věky. Tu se přítomným v dáli zjeví obraz římského Kapitolu. Kartáginci se od něho odvracejí a přísahají, že se zasvětí věčné nenávisti k Aeneovi i jeho potomkům. 

Jessye Norman (Hlas, pro který je třeba vlastnit zbrojní pas.)

Když jsem poprvé slyšel Jessye Norman zpívat (byla to opravdu shodou okolností Věc Makropulos z MET), byl jsem ohromen velikostí a sílou jejího hlasu a to jsem netušil, co všechno tento hlas zvládá. Říkám o ní, že je to pěvkyně, která má hlas na zbrojní pas. Okamžitě jsem se do ní zamiloval. 








Řadí se mezi velmi významné dramatické soprány dvacátého a jednadvacátého stolení, je pěvkyní nejen operní, ale i recitálovou a za své umění byla mnohokrát oceněna mimo jiné i americkou cenou Grammy. Její jméno je spojováno především s wagnerovským repertoárem.

Norman se narodila 15. září 1945 v americké Georgii, její otec byl pojišťovací agent Silas Norman a matka byla učitelka na základní škole Janie Norman. Byla jednou z pěti dětí v rodině amatérských hudebníků, matka a babička hráli velmi dobře na klavír a její otec byl zpěvákem v místním sboru. Matka trvala na tom, aby Jessye chodila už v raném věku na klavír. Střední školu absolvovala ve svém rodném městě Augusta.

Pěvecký talent Jessye Norman se projevil už ve čtyřech letech, kdy zpívala v kostelech gospely. V devíti letech poprvé uslyšela operu a okamžitě se stala operním fanouškem. Nejraději poslouchala nahrávky Marian Anderson a Leontyne Price, které Norman označuje za své vzory. V 16 letech se Norman zúčastnila pěvecké soutěže ve Philadelphii, a i když nevyhrála, měla tato soutěž velký význam, díky ní totiž Jessye získala stipendium na Howard University ve Washingtonu. V průběhu studií zpívala v univerzitním sboru a jako sólistka v chrámu Sjednocené církve Krista. Zpěv studovala u Carolyn Grant. V roce 1966 vyhrála pěveckou soutěž, kterou pořádala Národní společnost pro umění a literaturu. Po absolutoriu v roce 1967 začala studovat postgraduálně na Peabody Conservatory v Baltimoru a poté na Michiganské univerzitě, kde získala v roce 1968 magisterský titul a jejími pedagogy zpěvu byli Elizabeth Mannion a Pierre Bernac.

Po promoci se Jessye Norman rozhodla (jako v té době mnoho mladých amerických hudebníků) odjet do Evropy a již v roce 1969 díky vítězství v pěvecké soutěži ARD v Mnichově získala tříleté angažmá v Deutsche Oper v Berlíně a debutovala rolí skutečně velkou, představila se berlínskému publiku jako Alžběta v opeře Richarda Wagnera Tannhäuser. Kritici v té době napsali o Norman že „je to největší hlas od doby kdy zpívala německá sopranistka Lotte Lehmann“.

Jessye Norman měla velké hlasové rozpětí, které zahrnovalo všechny ženské hlasové registry od hlubokého altu až po vysoký dramatický soprán a navíc byla jevištně mimořádně zajímavá, možná i pro svoji výšku a elegantní zjev. V Evropě zpívala v italských a německých operních produkcích. V roce 1970 debutovala ve Florencii v opeře G. F. Händela, Deborah. A o rok později, v roce 1971, také ve Florencii na Maggio Musicale, zpívala v opeře G. Meyerbeera Afričanka, roli otrokyně Seliky. V témže roce nazpívala hraběnku v opeře W. A. Mozarta Figarova svatba s BBC Orchestra pod vedením Colina Davise a tato nahrávka získala ocenění na Montreux International Record Award a Jessye Norman tak získala velké množství fanoušků po celém světě. 

V roce 1972 zpívá Norman poprvé v milánské La Scale titulní roli ve Verdiho opeře Aida a v Královské opeře Covent Garden v Londýně roli Cassandry v opeře H. Berlioze Trójané. Londýn se stal pro Jessye domovem v letech 1975 až 1980, zpívala zde mnoho rolí a i nadále cestovala po Evropě s koncertními vystoupeními. Do Ameriky zavítala jen v roce 1976 a 1977 se svým recitálem a jinak nadále působila v Evropě a etablovala se v předních evropských operních domech a festivalech (Edinburghu, Salzburg, Aix-en-Provence). V rámci svých recitálu zpívala díla Mahlera, Wagnera, Schuberta a mnohých současných skladatelů, za což ji měli v oblibě kritikové. Nejvíce ceněná byla v sólovém partu oratoria F. Mendelssohna Elijah a C. Francka Les Béatitudes.

V říjnu 1980 zpívá ve Státní opeře v Hamburku titulní roli v opeře Richarda Strausse Ariadna na Naxu a v roce 1982 debutuje ve Spojených státech rolí Jocasty ve Stravinského opeře Oedipus Rex v Opera Company ve Filadelfii a tamtéž se představila také jako Dido v opeře H. Purcella Dido a Aeneas.

V roce 1983 debutuje Jessye Norman v Metropolitní opeře v New Yorku rolí Cassandry v opeře H. Berlioze Trójané. V osmdesátých letech byla nejvýše ceněnou dramatickou sopranistkou na světě. 21. ledna 1985 byla pozvaná, aby zpívala na druhé inauguraci amerického prezidenta Ronalda Regana, po velkých diskuzích tento úkol přijala a zpívala lidovou píseň „Simple Giffs“. V roce 1986 zpívala také na oslavě narozenin královny Alžběty II. a v roce 1989 byla pozvaná zazpívat francouzskou hymnu „Marseillaisu“ při příležitosti 200. výročí francouzské revoluce. V roce 1994, Norman zpívala na pohřbu bývalé první dámy Jacqueline Kennedy Onassis.
 

 



F. Poulenc, Lidský hlas, (Paříž 2002)

V průběhu své kariéry se Jessye nebála vystupovat i současných operách a tak v roce 1988 zpopularizovala operu o jednom jednání F. Poulenca, Lidský hlas, která vznikla na základě stejnojmenné divadelní hry Jeana Cocteaua. Další operou, které se stala propagátorkou a kterou proslavila, byla Schoenbergova opera Očekávání, která je také určená jen pro jeden ženský hlas. V roce 1989 tuto operu uvedla Metropolitní opera v dvojprogramu s Bartókovým Modrovousem, kde Norman zpívala náročnou roli Judith. Obě opery byly vysílány v přímém přenosu po celých Spojených státech.

L. Janáček, Věc Makropulos (MET 1996)

V roce 1996 zaznamenala Jessye Norman mimořádný úspěch ztvárněním hlavní role v opeře Leoše Janáčka Věc Makropulos, jednalo se o první uvedení této opery na scéně MET a diváci zahrnuli hlavní představitelku bouřlivými ovacemi. (V pozdějších obnovených premiérách se představily v roli Emilie Marty Catherine Malfitano a Karita Mattila.) Na konci devadesátých let začíná Norman koketovat s jazzovým zpěvem a v roce 2000 vydává CD s písněmi Michele Legranda. V posledních letech se často věnuje charitativním akcím.

 

Stěžejní role repertoáru Jessye Norman:

Aida, Aida (Verdi)
Ariadne, Ariadne auf Naxos (Richard Strauss)
Armida, Armida (Haydn)
Carmen, Carmen (Bizet)
Cassandra, Les Troyens (Berlioz)
Hraběnka, Fifarova svatba (Mozart)
Dido, Dido and Aeneas (Purcell)
Donna Elvira, Don Giovanni (Mozart)
Alžběta, Tannhäuser (Wagner)
Elle, La voix humaine (Poulenc)
Elsa, Lohengrin (Wagner)
Emilia Marty, The Makropulos case (Janáček)
Giulietta, The Tales of Hoffmann (Offenbach)
Jocasta, Oedipus rex (Stravinsky)
Judith, Modrovousův hrad (Bartók)
Kundry, Parsifal (Wagner)
Leonore, Fidelio (Beethoven)
Madame Lidoine, Dialogues of the Carmelites (Poulenc)
Salome, Salome (Richard Strauss)
Salome, Hérodiade (Massenet)
Santuzza, Cavalleria rusticana (Mascagni)
Selika, Afričanka (Meyerbeer)
Sieglinde, Die Walküre (Wagner)
Žena, Očekávání (Schoenberg)

 

H. Berlioz, Trójané (MET 1983)

 

 

 

 

 

J. Norman a B. Obama, National Medal of Arts 2010

 

 

The Makropulos case, Metropolitní opera New York, Jessye Norman, LIVE 1996

Leoš Janáček
Věc Makropulos

Metropolitní opera New York
11. ledna 1996

Emilia Marty..................Jessye Norman
Kristina...........................Marie Plette
Albert Gregor.................Graham Clark
Vítek...............................Ronald Naldi
Janek..............................William Burden [Debut]
Count Hauk-Sendorf......Anthony Laciura
Jaroslav Prus..................Håkan Hagegård
Dr. Kolenaty..................Donald McIntyre
Cleaning woman............Stephanie Blythe
Stagehand......................Ara Berberian
Chambermaid................Michelle DeYoung

Conductor.......................David Robertson [Debut]

Production.......................Elijah Moshinsky
Set designer.....................Anthony Ward [Debut]
Costume designer............Dona Granata [Debut]
Lighting designer.............Howard Harrison [Debut]

Jessye Norman

The Makropulos case

"Opera oper"

Kdo vymyslel, že operou oper bude Don Giovanni? Možná kdysi byla operou oper, ale jako vzniklo sedm nových divů světa, tak se musí změnit i post „Opera oper“. Dobrá, měním ho já a od dnešního dne se operou s výše uvedeným přídomkem stává The Makropulos case od Leoše Janáčka. Teď se určitě ptáte, proč jsem zvolil anglický překlad názvu této opery, že? Je to z toho důvodu, že tato opera je ve světě hraná velmi často, kdežto u nás je tak trochu Janáčkovou „Popelkou“. Určitě vás ani nenapadlo se zeptat, proč zrovna tato opera by měla mít to výsostné místo mezi všemi ostatními. To proto, že Věc Makropulos je nejzajímavější, nejkurióznější, hudebně mimořádně zajímavá a moderní opera. Jo a hlavně ji mám prostě hodně rád!

Příběh o dlouhověké zpěvačce Emilii Marty, jsem poprvé zaznamenal v televizi jako mladík, myslím, že to byl záznam inscenace, ve které ztvárnila hlavní roli úžasná Jana Štěpánková, tehdy mě zaujal příběh o tajemné ženě z minulosti, která potřebuje získat zpět recept na preparát způsobující dlouhověkost natolik, že jsem vyhledával další představení této hry. Čapkova komedie se pro mě stala nejkrásnější divadelní hrou, dokonce mám pocit, že jsem i trochu do Eliny Makropulos zamilovaný. Později jsem viděl mnoho různých inscenací Věci Makropulos, ale pro mě nejpůsobivější bylo představení Východočeského divadla v Pardubicích s Lídou Vláškovou v hlavní roli, kterou považuji za nejlepší představitelku činoherní EM. Přátelé než jsem poprvé slyšel Janáčkovu operu Věc Makropulos, byl jsem spíše posedlí činohrou, operu jsem bral tak nějak okrajově, ale líbila se mně.



Libuše Prylová (ND Praha 1965)

Ovšem nastal rok 1994 a já na začátku léta, jednoho sobotního večera, doma ležel s velmi mizernou náladou, pustil jsem si tehdy Český rozhlas, stanici Vltavu, každou sobotu dávají operu a tak to byla jasná volba. Jenže opera už běžela a tak jsem poslouchal, nejdříve mě zaujalo, že slyším můj mateřský jazyk, ale ta hudba byla taková jiná, divná, zvláštní a co najednou neslyším, nějaká zpěvačka zpívá: „Doktor Kolenatý? To děvče jsem někde viděla. Jsem Marty. Jdu k vám ve věci – jdu k vám ve věci procesu Gregora.“ to jsem zpozorněl, to je Věc Makropulos! Našpicloval jsem uši na maximální pozornost. V průběhu včera jsem úplně propadl hudbě i pěveckým výkonům a úplně jsem zapomněl na všechny moje problémy. Říkal jsem si celou dobu, kdo to napsal. Moderátor to zřejmě říkal před začátkem opery, ale to já neslyšel a mezi jednotlivými akty nám připomněl obsah opery a část obsazení, ale kdo je autor neřekl! Přátelé v tu dobu ještě nebyl internet a průvodce operní tvorbou od Anny Hostomské jsem ještě nevlastnil. Když opera skončila, tak to přišlo, moderátor nám řekl „Vážení posluchači, to byla opera Věc Makropulos Leoše Janáčka, kterou jste slyšeli v podání…“ Janáček! Cože? Tak krásnou operu napsal Janáček? Ano, byl jsem v šoku a tehdy jsem se rozhodl, že si poslechnu všechny opery Leoše Janáčka a půjdu na ně do divadla a úplně jsem propadl nejen Janáčkovi, ale opeře samotné.

Alexandra Čvanová

Čapkova komedie Věc Makropulos měla premiéru v Městském divadle na Vinohradech v Praze 21. listopadu 1922. Rok na to už začíná Leoš Janáček komponovat operu o „ledové krásce“, kterou dokončil v roce 1925 (po dokončení napsal v jednom dopise, že ledová už roztála). Janáček převzal od Karla Čapka základní dějová fakta, postavy a situace ze stejnojmenné „filosofické komedie“ o touze po nesmrtelnosti i strachu z ní. Libreto vzniklo zkrácením Čapkova díla, Janáček oprostil operu o scény filozofování co s receptem, jak ho rozdělovat mezi lidi, jak na něm vydělat…, ponechal jen příběh femme fatale Eliny Makropulos. Opera je obohacena oproti činohře o vyhrocené erotické vztahy a erotickou atmosféru příběhu (Marty se ve druhém jednání například ptá otce Janka, který miluje Kristinu „Jestli pak už se měli? Jestli byli v ráji.“), což je pro Janáčka typické. Snažil se vcítit do ústřední role ženy, slavné zpěvačky Emilie Marty. Ta i přes svůj cynismus, který získala ze zkušeností se svým dlouhým životem (žije už 300 let) touží po lásce, smyslu a naplnění a vlastně závidí smrtelníkům, že v tyto věci věří. Světová premiéra opery Věc Makropulos byla 18. prosince 1926 v divadle Na hradbách (dnešní Mahenovo divadlo) v Brně, za přítomnosti autora samotného. První Emília Marty byla Alexandra Čvanová.

 

Divadlo Na hradbách Brno (dnešní Mahenovo divadlo)

V této opeře mám opravdu velmi mnoho zamilovaných momentů, ale budu stručný. Hned předehra vás díky fanfárám přenese do období renesanční Prahy za vlády císaře Rudolfa druhého, tedy do doby kdy hlavní hrdinka započala svoji tři sta let dlouhou životní pouť. Předehra je svižná, dynamická a plná nádherných melodií. První jednání se odehrává v advokátní kanceláři doktora Kolenatého.  Solicitátor Vítek přemýšlí nad soudním sporem mezi rodinou Gregorů a rodem barona Josefa Ferdinanda Prusa o statek Loukov. Před sporem na panství vládl jistý baron Prus, který zemřel bez potomků a bez závěti.

V dědictví nastoupil jeho bratranec Emerich. Ovšem proti němu vystoupili synovec Prusovy matky baron Szephazy s žalobou o celé dědictví a zároveň jakýsi Ferdinand Karel Gregor s nároky na statek Loukov. Bez závěti se soudní spor vleče až do teď. Gregor si na obhajobu vzal advokáta Kolenatého a po něm to přebírali jeho potomci až k současnému dr. Kolenatému, který zastupuje Alberta Gregora, což je vnuk Ferdinanda Gregora. Na druhé straně stojí Jaroslav Prus (to už je pěkně zamotané). Vypadá to, že Jaroslav proces vyhraje, pokud se nenajde závěť Josefa Ferdinanda Pruse, která by zněla ve prospěch Albertova děda. Albert už je zoufalý a naděje na jeho dědictví se rozplývá. Zvrat do situace přinese zpěvačka Emilia Marty. Její vstup do kanceláře je impozantní a Janáček ho vybavil nádhernou a tajemnou hudbou, a když záhadná zpěvačka vstoupí do kanceláře a pronese „Jsem Marty, jdu k Vám ve věci…“ tak mně běhá mráz po zádech.

Milada Šubrtová (ND Praha 1977)

Slavná zpěvačka Emilia Marty se z novin dozví o soudním sporu a vstupuje do kanceláře, kde vylíčí, co přesně ví a kde jsou uloženy důležité dokumenty a závěť, která je ve prospěch Ferdinanda Gregora. To je další dech beroucí hudební moment prvního jednání, Janáček uměl velmi dobře vystihnout tajemno a spolu s textem „Tak poslyšte, v Prusově domě bývala taková skříň, každá zásuvka měla svůj letopočet. Jedna zásuvka měla letopočet 1816… A do té schránky schoval dopisy…“ Nikdo Marty samozřejmě nevěří a ona naléhá, že tu zásuvku musí získat, je tam totiž „…žlutá obálka a v ní Prusův testament zapečetěný.“ hudební nádhera. Všichni považují Marty za blázna, jen Albert věří, a proto se rozhodne, že když Kolenatý nechce jít do Prusova domu, kde mají být dokumenty uloženy, že zavolá doktora Abela, ale Kolenatý tomu zabrání „Počkejte, vždyť jsme přátelé. Pojedu!“ Albert se ptá „K Prusovi?“ a Kolenatý vyběhne ven se slovy „Třeba k čertu.“

Eva Zikmundová (ND Praha 1977)

Na scéně zůstává jen Emilia Marty s Albertem. Albert Gregor začne Emilii nabízet za pomoc peníze, ty ona odmítá. Albert začíná být poblouzněn krásou neznámé záhadné ženy a začne se jí dvořit (hudební erotický výbuch), je přímo posedlý krásou a záhadností Emilie. Ona jeho city neopětuje, je chladná a nepřístupná. Vyžádá si od Alberta jako odměnu za závěť něco jiného, chce, aby ji odevzdal řecké listiny, které byly v majetku jeho praděda. Vrací se doktor Kolenatý v doprovodu barona Prusa. Závěť se našla i listiny, které Emilia tolik potřebuje. Ty si však ponechal Prus, který je nalezl spolu se závětí ve žluté obálce, a nechce je Emilii vydat. A teď pozor, k výhře Alberta ve sporu chybí doklad, že synem Prusovým, který je označen za dědice, byl skutečně Ferdinand Gregor. Emilia slíbí, že takový doklad advokátovi pošle. Janáček v druhé půlce prvního jednání v hudbě nádherně vykreslil nervozitu, vzplanutí vášně, vztek (on byl hudební básník a to jsme teprve u prvního jednání).
 

Alena Míková (ND Praha 1965)

Druhé jednání se odehrává na jevišti, kde se uklízí dekorace po představení, ve kterém zazářila Emilia Marty. O jejím úspěchu si vypravuje uklízečka se strojníkem „Viděli ty kytice? Lidi řvali, já myslela, že to všecko zbořej…“ Blouzní o ní i Kristina dcera solicitátora Vítka, která chce být také zpěvačkou a Emiliině kráse podléhá i Kristinin milý, Prusův syn Janek. Za Emilií přispěchá do divadla i sám baron Prus, Albert a slabomyslný stařec Hauk (Hauk idiot), který ve zpěvačce pozná svou někdejší lásku, španělskou cikánku Eugenii Montez. Hauk vypráví Emilii o své dávné lásce a končí slovy „Co je Vám po dávno mrtvé ženě.“ Marty vášnivě vybuchne „Mrtvé? To je hloupé! Maxi! Polib mne!“ Hauk se rozpláče „Eugenie!“ a začne velmi vášnivá scéna tance a zpěvu staříka s Emilií. Když se vše uklidní, Hauk s příslibem další návštěvy odchází a Marty se opět mění v nepřístupnou, chladnou zpěvačku, která se otočí k přítomným, kteří nechápou situaci, se slovy „Další, kdo mi co chce?“


 

Marie Podvalová (ND Praha 1956)

Mezi dalšími je již zmíněný baron Prus, v rozhovoru s ním mu Emilia prozradí další podrobnosti o Josefu Prusovi i o jeho záhadné milence Elině. Zde je také poprvé zmíněno jméno Elina Makropulos (orchestr nám připomene rudolfínskou dobu modifikací fanfár z předehry), které je uvedeno v matričním zápise u matky Ferdinanda Gregora. Prus proto tvrdí, že ne Gregor, ale právě Makropulos by mohl být jedině dědicem. Emilia tedy slíbí další doklad, že Gregor a Makropulos byli vlastně jedna a tatáž osoba. Emilia opět vyžaduje vydání žluté obálky s listinami, ale Prus stále odmítá. Vynucuje si proto listiny od Janka, který je má z lásky k ní otci ukrást. Tento rozhovor vyslechne Prus, vyhání Janka a slíbí Emilii listiny odměnou za noc strávenou s ní. Dohodnou se na dnešní noc a druhé jednání končí opět v erotickém napětí.



 

 

Naděžda Kniplová (ND Praha 1977)

Třetí jednání je nejkrásnější z celé opery. Děj se přesouvá k Emilii do ložnice. Prus strávil s milenkou noc, ale není spokojený, podává Emilii obálku se slovy „Okradla jste mě. Studená jak led. Jak bych držel mrtvou.“ následně se dozví od komorné, že se jeho syn Janek zabil (žárlil na otce, který strávil s Emilií noc). Prus je překvapen podivnou chladností své milenky „Snad jste nepochopila. Janek Vás miloval. Zabil se pro Vás.“ „Tolik se jich zabíjí.“ chladně odpoví Emilia.  Následně vstupuje na scénu Hauk, který vyzývá Emilii, aby s ním uprchla do Španělska (španělský motiv, kastaněty), chvatně začíná balit, ale do pokoje vstupuje doktor Kolenatý, Vítek, Gregor a Kristina. Advokát prohlašuje dokument poslaný mu Emilií za padělek, protože je na něm podpis (z roku1836) psaný stejným inkoustem (alizarinovým) jako na fotografii, kterou Emilia podepsala Kristině včera večer po představení. Po naléhání Marty slíbí, že vše vysvětlí, ale až se ustrojí a nají. Odchází ze scény a všichni se vrhají na Emiliin kufřík, kde objeví listiny s podpisem různých jmen, vždy téhož rukopisu a s iniciály E. M. Emilia se vrací na scénu, ale je podnapilá a v ruce drží lahev whisky „Nechte mě, to je jen na kuráž.“ Emilia konečně prozrazuje celé tajemství (orchestr nyní častěji připomíná rudolfínský motiv), je dcerou lékaře Makropula, který vynalezl pro císaře Rudolfa II. lektvar prodlužující lidský život o 300 let a musel ho vyzkoušet na ní, své dceři Elině Makropulos. Prožila za ta léta několik životů a ztratila schopnost citu, lásky, ale i nenávisti a smyslu pro dobro či zlo. Život jí omrzel, ale přesto když jí končila lhůta 300 let, přišla sem - ne kvůli uměleckému úspěchu, ale aby vyzvedla z pozůstalosti svého někdejšího milence Josefa Ferdinanda Pruse, jediného člověka, kterého před sto lety milovala, co mu kdysi zapůjčila. A byl to právě otcův recept, ona "Věc Makropulos", díky které by si znovu prodloužila mládí. Přítomní ji moc nevěří, stále naléhají, aby jim prozradila pravé jméno, Emilia nevydrží tlak a po slovech „Pater hemon, hos eis en uranois.“ vykřikne vyčerpaná své pravé jméno „Elina Makropulos“ a zhroutí se do bezvědomí. Odnášejí ji vedle do pokoje a volají lékaře. Jeviště se šeří a orchestr hraje téměř nadpozemsky krásnou mezihru, na jejímž konci se vrací Elina Makropulos na jeviště a začíná její zpověď (nejkrásnější část celé opery).
 

 

Daniela Šounová (ND Praha 1993)

„Cítila jsem, že smrt na mne sahala. Nebylo to tak hrozné. Jste tady všichni a jako byste nebyli. Jste jen věci a stíny!“ z orchestřiště odpovídá Elině mužský sbor „Jsme jen věci a stíny.“ to je jako zvuk ze záhrobí… „Ach, nemá se tak dlouho žít! Ó kdybyste věděli, jak se vám lehko žije! Vy jste tak blízko všeho! Pro vás má všechno smysl! Všechno má pro vás cenu. Hlupci, vy jste tak šťastni. Pro tu pitomou náhodu, že tak brzo zemřete! Věříte v lidstvo, velikost, lásku. Vždyť více nemůžete chtít. Ale ve mně se život zastavil, Ježíši Kriste! A nemůže dál. Ta hrozná samota. Je to, Kristinko, stejně marné, zpívat či mlčet. Omrzí být dobrý, omrzí být špatný. Omrzí země, omrzí nebe. A člověk pozná, že v něm umřela duše.“



 

 

 

Mary Jane Johnson (ND Praha 1993)

Po prozrazení svého tajemství si uvědomí nicotu svého života a listinu nabízí komukoliv z přítomných. Všichni ji odmítají a Kristina ji vezme do rukou a „Věc Makropulos“ spálí. Emilia vykřikne "Pater hemon" a zhroutí se. Orchestr zaburácí, ale jakoby nedokončí, co chtěl dohrát… Závěrečná zpověď Eliny Makropulos nebo chcete-li Emilie Marty, Eugenie Montez, Ekatěriny Myškyny… samé EM, je jediná část kde má zpěvačka hlavní role větší prostor, jinak je celá opera konverzační.
 

 

Jessye Norman (MET New York 1996)

Od onoho večera roku 1994, kdy jsem slyšel nahrávku s paní Prylovou, stále hledám další ideální představitelku hlavní role tady u nás v Čechách, ale nenacházím, tato role je v tuto chvíli z domácích zdrojů neobsaditelná. Ani Gabriela Beňačková nepřekonala výtečnou Libuši Prylovou. V zahraničí se občas nějaká ta ideální představitelka najde a nejvíce se k výkonu Libuše Prylové přiblížila (možná i trošinku převýšila) v devadesátých letech americká zpěvačka Jessye Norman, když zpívala Emilii Marty v lednu 1996 v Metropolitní opeře v New Yorku. Protože se jedná o konverzační operu, tak tehdy přistoupilo vedení MET k uvedení opery v překladu do angličtiny, jinak vše hrají v originále. Současná obnovená inscenace, kterou diriguje Jiří Bělohlávek, je už v češtině a amíci si musí číst titulky. V Čechách jsem se po ideální představitelce této krásné role zatím nedopátral. Prosím vás, ne aby někoho napadlo dát to Evě Urbanové, koncertně to v Ostravě myslím stačilo.
 

M. Steinerová (Brno 1957)

Přátelé, moje oblíbené Brno mně rozumí a připravuje premiéru Věci Makropulos v listopadu letošního roku, v Mahenově divadle. Opera bude uvedena v rámci festivalu „Janáček – Brno“ v režii Davida Radoka, a pokud se nemýlím, tak hlavní roli bude zpívat host ze zahraničí (překoná – nepřekoná moji hvězdu). Škoda, že to nebude dirigovat moje oblíbená dirigentka ZKP. I přes to všechno se těším na listopad.

 

 

 

Gun Brit - Barkmin (ND Praha)

 

G. Beňačková (ND Brno)

 

Angela Denoke (Salzburg)

 

Scéna (MET New York 2012)

 

Karita Mattila (MET New York 2012)

 

Karita Mattila (MET New York 2012)

 

Karita Mattila (MET New York 2012)

Karita Mattila (MET New York 2012)

 

Elena Kittnarová (ND Bratislava)

 

Zdenka Hrnčířová (ND Praha 1956)

 

CD Věc Makropulos s Libuší Prylovou

 

CD je možné koupit na níže uvedeném odkazu.

 

https://www.supraphonline.cz/album/2554-janacek-vec-makropulos-opera-o-3-dějstvích