Skladatelé...

Nedávno se mě na sociální síti dotazovala moje kamarádka Irena Tobolková (ahoj Irčo) jakého skladatele mám nejraději. Neváhal jsem ani vteřinu, napsal jsem jen jedno jediné jméno.

Nebylo tomu tak vždy, ještě před dvaceti léty bych zde psal něco v tom smyslu, že ten kdo poslouchá Janáčka, je prostě "divnej", jak může někdo "nezhulenej" poslouchat ten hudební "maglajs" (hluboce se za to omlouvám, ale byl jsem mladý a nezkušený) a jen opravdový "tydýt" může jít do divadla na takovou "úchylárnu" jakou je Liška Bystrouška, no uznejte, není normální aby zvířata mluvila a tady ještě ke všemu zpívají, takže po jevišti pak poskakuje velmi plnoštíhlá postarší pěvkyně v přiléhavém úboru lišky Bystroušky, zpívá a poskakuje po jevišti s ostatními zvířátky, to bych nezvládl ani s pořádným jointem.

Tento příspěvek píšu po dvaceti letech a koukám, že patřím do následující skupiny (úchylák, zhulenej a divnej tydýt, poslouchající maglajs). Ne, tam opravdu nepatřím. Omlouvám se zpětně všem milovníkům Leoše Janáčka a skladateli, tam nahoru, vlastně také. Stačilo jedno nechtěné zaposlouchání se do neznámé opery a byla tu nečekaná láska. Tehdy mě při poslechu zasáhla zvláštní melodika a na některých místech až skoro temná magie hudby, která vystihovala příběh třísetleté ženy. Skladatel (v ten okamžik jsem nevěděl koho poslouchám) hudbou fantasticky vystihoval nálady (horečné vysvětlování, odevzdání se osudu, lhostejnost, vášeň, smutek, erotické napětí...) a hlavně tam byla na některých místech tak zvláštní, až nadpozemsky krásná melodie, kterou jsem slyšel v uších ještě dlouho po skončení rozhlasového přenosu (byl to motiv záhadné Emilie Marty, který hraje viola d´amour). Janáčka poslouchám intenzivně devatenáct let a propadám se do jeho fantastického hudebního světa čím dál tím víc a neustále objevuji v jeho operách něco nového, vzrušujícího, intenzivního… Na druhou stranu chápu jedince, kteří si myslí to co já před dvaceti léty, k Janáčkovi je cesta složitá a ne všichni ji najdou, kdo jako já cestu najde, propadne hudbě moravského mága na doživotí.

Leoš Janáček

160 let od jeho narození

(3. července 1854 Hukvaldy – 12. srpna 1928 Ostrava)

Leoš Janáček byl světově uznávaný český hudební skladatel klasické hudby. Přestože patří do generace české hudební moderny, je jeho styl velmi osobitý a originální. Je ceněn především pro nezvyklou melodiku, vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska. Ve světě je znám hlavně díky svým operám, orchestrálně-vokálnímu dílu Glagolská mše, Sinfoniettě, symfonické básni Taras Bulba a komorním skladbám, především smyčcovým kvartetům.

Narodil se v obci Hukvaldy na severovýchodní Moravě 3. července 1854. Studoval nejprve klášterní školu v Brně, kde se mu dostalo základního hudebního vzdělání. Tamtéž posléze absolvoval gymnázium. Poté odešel do Prahy, kde studoval na varhanické škole a dalšího hudebního vzdělání se mu dostalo v Lipsku a Vídni.

Posléze se vrátil zpět do Brna, kde se zúčastnil národně-osvobozeneckých aktivit. V roce 1881 založil varhanickou školu (dnešní Konzervatoř Brno) a stal se jejím prvním ředitelem. Působil jako dirigent a velmi brzy zahájil též svoji kariéru skladatele. Po vzniku Československa působil spolu s Vilémem Kurzem jako profesor brněnské pobočky mistrovské školy Pražské konzervatoře a v roce 1919 založil Konzervatoř Brno.

Velice brzy se oženil se svojí šestnáctiletou žákyní Zdeňkou Schulzovou. Za rok se jim narodila dcera Olga a později syn Vladimír, oba však zemřeli; syn už ve dvou a půl letech, dcera, když jí bylo 21 let.

Na počátku své skladatelské dráhy byl inspirován moravskou lidovou písní, užíval jejích nápěvů a studoval rytmiku a intonaci řeči, což posléze originálně převáděl do své hudby. Studoval též ruskou lidovou hudbu. Lidové písni jeho rodné lašské lidové kultury se věnoval též jako sběratel a folklorista. Podle vzoru Dvořákových „Slovanských tanců“ složil podobný komplet, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje, s názvem „Lašské tance“.

Po složení nepříliš úspěšných oper Šárka a Počátek románu se mu dostalo prvního ocenění – opera Její pastorkyňa byla v roce 1904 nadšeně přijata brněnským publikem. K pražské premiéře opery došlo sice až v roce 1916, otevřela mu však dveře do celého světa: pod názvem Jenůfa zaznamenala ještě téhož roku významný úspěch ve Vídni, posléze v Německu a v roce 1924 v New Yorku. Od roku 1916 složil dalších pět významných operních děl, dva smyčcové kvartety, několik suit a písňové cykly (nejznámější je Zápisník zmizelého).

Toto poslední období skladatelova života přineslo nejoriginálnější, nejvyzrálejší a světově proslulá díla orchestrální, především Sinfoniettu, symfonickou báseň Taras Bulba a slavnou Glagolskou mši, jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby vůbec, mši napsanou ve staroslověnštině. Metoda Janáčkovy tvorby, která vykrystalizovala v Její pastorkyni, spočívající ve specifickém opakování motivů, úryvkovitosti a dramatické zkratce, stejně jako v originalitě práce s vývojem jednotlivých sekvencí, dostoupila v tomto díle vrcholu. Glagolská mše je současně ve vokálním projevu výsledkem dlouhodobého studia lidové hudby z hlediska sémantického. Skladatel zde s obdivuhodně jasnou vizí dospívá k pradávným kořenům slovanské hudební kultury a to nejen po stránce ryze hudební, ale též jazykové. Čerpá z cyrilometodějského odkazu, předkládá nám však atmosféru, která dýchá syrovou zemitostí člověka, který je spojen s přírodou ve smyslu pohanství. Jeho víra jakoby byla kombinací obou těchto výbav. Jedná se o naprosto nevšední dílo v celosvětovém měřítku nejen co do svébytnosti, ale též dokonalosti zpracování.

I v tomto vrcholném období jeho tvorby zůstala její významnou složkou tvorba operní. Opery Výlety pana Broučka, Věc Makropulos, ale především Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky dodnes dobývají s velkým úspěchem světové hudební scény. Poslední Janáčkovou opera Z mrtvého domu na motivy Dostojevského románu je velmi důstojným završením skladatelovy tvorby, zdůrazňujíc humanismus a vyjadřujíc jak soucit s trpícím člověkem, tak víru v možnost duchovní očisty i člověka společností zavrženého.

V Berlíně byla 8. prosince 1926 nadšeně přijata světová premiéra Concertina se sólistkou Ilonou Štěpánovou-Kurzovou (česká premiéra proběhla v Brně 16. února 1926).

Leoš Janáček byl členem České akademie věd a umění, Pruské akademie umění, dopisujícím členem The School of Slavonic Studies v Londýně a předsedou Klubu moravských skladatelů. Jeho stěžejní díla byla poctěna mnoha cenami. Byl sbormistrem Brněnského a Pražského spolku Svatopluk. Masarykova univerzita mu v Brně udělila čestný doktorát filosofie za jeho celoživotní tvůrčí odkaz.

Dle Maxe Broda se o to, že se Janáček u nás nemohl dlouho prosadit, postaral muzikolog, profesor Zdeněk Nejedlý, který ho neměl rád^. Když však byl po druhé světové válce vyzdvihován folklór, obrátil, a začal ho horlivě vyzdvihovat.

Jeden z nejvýznamnějších světových skladatelů zemřel náhle v ostravské nemocnici 12. srpna 1928 na zápal plic, když se předtím nachladil za svého prázdninového pobytu v Hukvaldech.

 

 

Leoš Janáček

Operní mág

 

 

 

 

Dokončené opery:

Šárka, libreto Julius Zeyer podle vlastního románu.

Počátek románu, libreto Jaroslav Tichý podle románu Gabriely Preissové.

Její pastorkyňa, libreto Leoš Janáček podle dramatu Gabriely Preissové.

Osud, libreto Fedora Bartošová podle Leoše Janáčka.

Výlety páně Broučkovy, libreto Viktor Dyk a František Serafínský Procházka podle románu Svatopluka Čecha.

Káťa Kabanová, libreto Leoš Janáček podle Ostrovského dramatu Bouře.

Příhody lišky Bystroušky, libreto Leoš Janáček podle knihy Rudolfa Těsnohlídka.

Věc Makropulos, libreto Leoš Janáček podle dramatu Karla Čapka.

Z mrtvého domu, libreto Leoš Janáček podle románu Fjodora Michajloviče Dostojevského.

 

Nedokončené opery:

Poslední Abencerage (1885) opera o třech jednáních na námět Francois René de Chateaubrianda.

Andělská sonáta (1901) opera o čtyřech jednáních podle románu Josefa Merhauta.

Gazdina roba (1904) opera o třech jednáních podle divadelní hry Gabriely Preissové.

Honza hrdina (1905) zamýšlená pohádková opera o třech jednáních.

Paní Mincmistrová (1906) komická opera o jednom jednání podle komedie Ladislava Stroupežnického.

Anna Karenina (1907) opera podle románu L. N. Tolstého

Živá mrtvola (1916) opera podle románu L. N. Tolstého.

Divoška (1920) komická opera o třech jednáních podle komedie Viktora Krylova.

 

Dítě (1923) opera na námět dramatu F. X. Šaldy.